Symbióza (Řecky συμ-βίωσις – „život spolu“ z συμ- – spolu + βίος – život) – forma úzkých vztahů mezi organismy různých druhů, z nichž alespoň jeden těží.
Dřeviny a další zástupci flóry jsou schopni navazovat mezi sebou vzájemně výhodné vztahy. Formy takových pozitivních kontaktů jsou různé.
MYKORIZA
Symbióza mezi houbové mycelium и kořeny rostliny – mykorhiza. Vzájemným působením houbových hyf a kořenových buněk se mnohonásobně zvětší savý povrch kořenového systému, což přispívá k intenzivnějšímu zásobování půdou živinami a vodou a (v důsledku) lepšímu vývoji rostliny. Jako odpověď houba přijímá sacharidy, vitamíny, fytohormony atd. z rostlinného organismu.
Obecně mykorhiza nejen napomáhá strategii přežití jednotlivých rostlinných organismů, ale také je spojuje do jediného celistvého společenství.
SPOLEČNÉ BYDLENÍ A JÍDLO
Dalším klasickým příkladem blízkých vztahů ve fytocenóze je rostlinná symbióza с bakterie vázající dusík, schopný asimilovat vzdušný dusík a převádět ho do formy přístupné vyšším rostlinám. Na kořenových vláscích hostitelské rostliny se usazují kolonie bakterií, které způsobují růst kořenových pletiv s tvorbou ztluštění – nodulů. V důsledku tohoto „soužití“ přijímají bakterie rostlinné asimiláty a rostliny dostávají fixovaný dusík (nejčastěji ve formě asparaginu).
Symbióza s mikroorganismy fixujícími dusík umožňuje partnerským rostlinám úspěšně růst v podmínkách nedostatku dusíku (například v rašeliništích nebo písčitých oblastech).
Často na blízce rostoucích stromech (stejného druhu nebo blízce příbuzných) pozorujeme kořenová fúze, což jim dává možnost vyměňovat si mezi sebou vlhkost, minerály a organické látky. Tento druh symbiózy je dělá odolnější vůči suchu, mrazu, poškození hmyzem atd.
Při odumírání nadzemních částí jednotlivých stromů je jejich přežívající kořenový systém využíván sousedními stromy, což zlepšuje růst a stabilitu celé skupiny jako celku. Po kácení v takových případech mohou vzniknout „živé“ pařezy, ve kterých setrvává kambiální porost po dlouhou dobu.
Významnou nevýhodou srůstu kořenů je možnost snadnějšího šíření toxinů a patogenů virových a houbových chorob. U stromů blízko sebe však k takové vzájemné infekci může v každém případě dojít poměrně rychle.
Fúze kořenových systémů byla odhalena u stromů různého stáří, včetně zástupců nahosemenných i krytosemenných. Nejčastěji se tento jev projevuje u břízy bělokoré, jasanu zeleného, anglického dubu, jilmu obecného, javoru norského a různých jehličnanů – borovice, smrk, modřín, jedle. Srůst kořenů je typický i pro ovocné stromy (hrušky, jabloně, švestky, jeřáb). Zahradníci vytvářejí umělé „mnohokořenové“ stromové systémy roubováním kořenů, aby zlepšili růst a výnos.
STROMY SI POMÁHAJÍ
Kromě přímých kontaktních vztahů jsou pro rostliny neméně důležité i nepřímé. nepřímé interakce. Nejběžnějším typem takových pozitivních spojení je vliv některých rostlin na jiné prostřednictvím zlepšení podmínek jejich společného stanoviště: и změny teplotních podmínek, vlhkosti vzduchu a půdy, směru a rychlosti větru, intenzity světla, změny složení půdy vlivem steliva a chemických emisí.
Dobrým „přítelem“ dubu tedy může být lípa. Lipová podestýlka obsahuje hodně dusíku, fosforu a vápníku. Rychlá likvidace podestýlky žížalami urychluje přechod těchto látek do formy stravitelné stromy. Čím nižší je úrodnost půdy a čím horší jsou její fyzikální vlastnosti, tím větší je pozitivní vliv lípy.
Mají vysokou schopnost zúrodňovat půdu akumulací zásob nutričních složek v lesní podestýlce. ptačí-třešně, bříza, elderberry, líska (lískový ořech), javor – jejich podestýlka poskytuje největší množství minerálních látek.
