Materiály v sekci byly použity články a zprávy z těchto zahraničních časopisů: „New Scientist“ (Anglie), „Bild der Wissenschaft“ a „Geo“ (Německo), „Science News“ a „Scientific American“ (USA), „ Recherche“, „Sciences et Vie“ a „Sciences et Avenir“ (Francie).
Tato vrtná plošina pumpuje oxid uhličitý do vodonosných vrstev hluboko pod Severním mořem.
Lidstvo každoročně spalováním různých druhů paliv vypustí do zemské atmosféry přibližně 5,5 miliardy tun uhlíku ve formě oxidu uhličitého. Část tohoto plynu je absorbována rostlinami během fotosyntézy, ale většina zůstává v atmosféře a způsobuje skleníkový efekt. Oxid uhličitý špatně propouští infračervené (tepelné) paprsky. Infračervené paprsky vyzařované povrchem Země zahřátým Sluncem proto nemohou přenášet teplo do vesmíru a teplota atmosféry stoupá. Podle některých odhadů, pokud budou emise oxidu uhličitého do ovzduší i nadále narůstat současným tempem, pak se během příštího století teplota na planetě zvýší o 2,5 stupně Celsia, a pokud se růst zastaví (což je nepravděpodobné) – pouze o 1,5 stupně. Což ovšem způsobí i velké klimatické změny, tání ledu a zvýšení hladiny oceánů.
Nemůžeme nepoužívat palivo: řízená jaderná fúze, solární ani větrná energie nám zatím neslíbily, že nám nahradí ropu, zemní plyn a uhlí. Možná bychom mohli ten nebezpečný plyn někam dát, alespoň na chvíli?
Již v roce 1977 navrhl italský energetický inženýr E. Marchetti oddělit oxid uhličitý od kouře z elektráren a přečerpat jej do oceánských pánví, kde zůstane navždy. Odhady nákladů provedené ekonomy v roce 1984 však ukázaly, že náklady na elektřinu se zdvojnásobí.
Nyní, když jsou jasné známky globálního oteplování, byl tento návrh vzpomenut. Odborníci pracují na zvýšení efektivity a snížení nákladů tohoto procesu. I když mnozí říkají, že je to stejné jako zametat odpadky pod koberec.
Na umělém ostrově uprostřed Severního moře už norští inženýři pumpují oxid uhličitý do podzemních vrstev 1000 metrů pod mořským dnem. Norský státní podnik Statoil takto ročně zlikviduje milion tun oxidu uhličitého. Pravda, tento plyn nevzniká při spalování, ale při těžbě paliva.
Zemní plyn z bohatého pole Sleipnir obsahuje devět procent oxidu uhličitého, tedy téměř čtyřnásobek normální úrovně. Zpravidla se v takových případech odděluje oxid uhličitý z paliva a uvolňuje se do atmosféry. Tady je ale měřítko takové, že tato emise by činila tři procenta z celkové norské a firma by za to musela platit pokutu 50 milionů dolarů ročně. Proto společnost, která utratila 80 milionů na speciální zařízení, čerpá oxid uhličitý do vodonosných vrstev pod mořem – milion tun plynu ročně. To bude pokračovat dalších dvacet let.
Na druhé straně Atlantiku, v kanadské provincii Alberta, probíhají pokusy zbavit se oxidu uhličitého výhodně. Zde, v hloubce 1300 metrů, jsou uhelné sloje – příliš hluboké na to, aby se daly rozvinout. Uhelné ložisko navíc obsahuje poměrně hodně zemního plynu – stejný metan, takže těžba uhlí by zde byla nejen obtížná, ale i nebezpečná. Kanadští inženýři se snaží do těchto vrstev napumpovat oxid uhličitý a vytlačit lehčí metan, který lze využít jako každý zemní plyn. To funguje s čistým oxidem uhličitým. Nyní se inženýři chystají zkoušet čerpat surový kouř z tepelné elektrárny pod zem, pak se náklady na elektřinu mírně zvýší. V uhelných slojích, experimenty říkají, plyny zůstanou nekonečně dlouho.
Ve Spojených státech by uhelná ložiska tohoto typu za šest let ukryla všechny uhlíkové emise země – 37 miliard tun oxidu uhličitého. Americké podzemní rezervoáry slané vody, nevhodné k pití a jiným účelům, pojmou téměř 500 miliard tun oxidu uhličitého. A na světě je tolik nevyužitelných zásob vody, že by mohly skrývat 350 let globálních emisí oxidu uhličitého.
Konečně, Marchettiho nápad ve své původní podobě má také vyhlídky. U pobřeží Kalifornie a Havaje již byly provedeny experimenty s vypouštěním kapalného oxidu uhličitého do oceánu ve velkých hloubkách. V prohlubních dna vytváří chladná jezera a poté se velmi pomalu rozpouští ve vodě. Studené vody z velkých oceánských hlubin stěží stoupají k vrcholu. Pokud načerpáte kapalný oxid uhličitý do hloubky 3650 metrů nebo více, vytvoří se na povrchu takového jezera hydrát oxidu uhličitého, tenký film jako vrstva ledu, který rozpouštění dále zpomaluje. Potenciál oceánu pro ukládání nežádoucího plynu je téměř nekonečný.
Kritici tohoto návrhu však poukazují na to, že není známo, jak takový „dárek“ ovlivní hlubinné živočichy a mikroorganismy. A zjistit to bude trvat roky práce a obrovské peníze.
Navíc není známo, zda by oxid uhličitý mohl unikat z podzemních vrstev nebo ze dna oceánu, například při zemětřesení. V roce 1986 praskla z hlubin kamerunského jezera Nyos obrovská bublina sopečného oxidu uhličitého, těžký plyn se rozlil po pláni a zabil mnoho lidí a zvířat.
