Sladkovodní šneci slouží jako dekorace do akvária a jsou poměrně oblíbení. Přinášejí hmatatelné výhody tím, že čistí domácí jezírko od řas a zbytků jídla. Zatímco milovníci přírody uznávají důležitost měkkýšů v ekosystému živé oblasti, v naprosté většině případů věnují pozornost pouze tam žijícím rybám a rostlinám a o potřeby plžů je postaráno téměř na posledním místě a skončí v prostředí, které pro ně není nejlepší.
Naštěstí příroda obdařila tato zvířata vynikajícími adaptačními mechanismy na podmínky prostředí. Jaké jsou ale jejich limity a jak fungují adaptivní funkce? Velmi zajímavé otázky, podle mého názoru. A samotné pozorovací objekty jsou velmi pohodlné – neskrývají se, nikam nespěchají. Proto jsem si pro účast v další městské výzkumné soutěži zvolil téma vliv slanosti vody na chování sladkovodních plžů. Myslím, že výsledky některých experimentů, které jsem provedl v rámci této práce, budou zajímavé a užitečné pro akvaristy.
Proč byla salinita studována jako environmentální faktor? Z několika důvodů. Začněme tím, že takové experimenty jsou jednoduché na provedení a nízké náklady. Ale mnohem důležitější je, že tento aspekt má praktický význam. Stačí zmínit, že starodávní chovatelé ryb stále používají solné roztoky jako profylaktiku a dokonce i k léčbě svých mazlíčků (například k očištění od vnějších parazitů). Navíc je dobře známo, že někteří obyvatelé domácích jezírek se cítí lépe ne ve sladké, ale ve slané vodě. Jedná se zejména o mnoho živorodých ryb, hadů, argusů a dalších exotických ryb, které přirozeně obývají vodní plochy do té či oné míry vystavené vlivu mořské vody. Proto by bylo užitečné vědět, jak bezpečná je solná „koupel“ pro měkkýše a zda je možné, aby existovaly ve stejném akváriu s rybami žijícími v ústích řek a potoků tekoucích do oceánu.
Zvířata mají různé mechanismy reakce na nepříznivé faktory prostředí: změny životního stylu, aktivity, zvýšená sekrece hlenu atd. To je charakteristické i pro měkkýše. Mají ale k dispozici i další, unikátní mechanismus – klapku, která jim umožňuje pevně se zamknout ve svém ulitém domku a přečkat nebezpečí. Předpokládá se také, že plži mají určité osmoregulační schopnosti, které udržují relativně konstantní koncentrace osmoticky aktivních látek v tělesných tekutinách, což dává plžům šanci přežít ve vodách s různou slaností.
Jako testovací subjekty jsem se rozhodl použít ampulárie (Pomacea bridgesii, synonymum Ampullaria australis, foto 1) a navijáky (Planorbis corneus var.rubra, foto 2), které jsou rozšířené v amatérském chovu ryb a oblíbené mezi akvaristy.
Studie zahrnovala dva experimenty zaměřené na identifikaci účinku na hlemýždě:
1) vysoká slanost vody;
2) terapeutická koncentrace soli.
K provedení prvního experimentu jsem připravil 150 ml nasyceného roztoku kuchyňské soli (36 g NaCl na 100 ml vody) a umístil šneky (pět zlatých ampulí a deset červených závitků) do tří očíslovaných sklenic, do každé z nich. kterou se nalil 1 litr čerstvé vody.
Do nádoby č. 1 (kontrola) nebyl přidán žádný solný roztok. Do sklenice č. 2 jsem nalila 50 ml, do sklenice č. 3 zbylých 100 ml nasyceného solného roztoku.
Ihned po přidání solného roztoku se všichni šneci zavřeli, snažili se proniknout hlouběji do ulity a co nejtěsněji mu utěsnit tlamu rohatou čepičkou připevněnou k noze (foto 3).
Po 30 minutách v nádobě č. 3 vykazovaly tři spirálky známky citlivosti (krvácení, foto 4). Po přemístění do sladké vody se šneci vrátili k běžné aktivitě.
Po 5,5 hodinách v nádobě č. 2 se objevily podobné známky bolesti u tří spirál a ampulí se prakticky přestaly pohybovat. Po návratu do sladké vody byla vitalita ampulária obnovena, ale červené cívky se neotevřely. 29 hodin 30 minut po začátku experimentu onemocněly dvě ampulárie v této nádobě a po 5,5 dnech (137 hodinách) další. Nepříznivý stav byl zaznamenán také u čtyř cívek.
V nádobě č. 3 se známky bolesti objevily po 5,5 dnech (137 hodinách) – ve dvou ampulích a devíti červených cívkách.
Výsledky pokusu č. 1
Doba experimentu od začátku: hodina, min
