Kdo by nesnil o tom, že si nasadí masku a ploutve, vstoupí do moře a ponoří se do neobyčejného světa? Ale můžete se také jen tak toulat mělkou vodou a pozorovat ty, kteří žijí na samém okraji příboje – téměř u břehu. Věřte, že to není o nic méně zajímavé – stačí si vybrat jasné slunečné letní ráno, víceméně liduprázdnou pláž, zatajit dech a chtít vidět.
Tady, mezi mořskou trávou, se mihnou hejna potěru. Teplá mělká voda je školkou pro mnoho druhů mořských ryb: téměř průhledné, protáhlé a tenké stříbřité (je jich mnoho a skrývají se mezi masou řas). V hloubce 10 centimetrů se prohánějí hejna parmiček s dlouhými pružnými těly (zelenožlutá barva jejich hřbetu je činí neviditelnými jak na písku, tak mezi řasami).
Plavou zde i mladí kranasi podobní stříbřitým červům (vždy se zdržují v hustých hejnech u hladiny, ale jsou špatně viditelní – jejich lesklé šupiny je maskují pod záři slunce na vodě). Jak se všem těmto dětem podaří okamžitě změnit směr, aniž by narušily integritu hejna, pokud je něco vyděsí? Jsou v tom tak dobří, protože každá ryba sleduje pohyb svého nejbližšího souseda a v důsledku toho všechny opakují pohyb první vyděšené: “Udělejte to, co já!” Dělej to jako já!”
Na písčitém dně upoutá pozornost, i když bohužel postupem let stále méně, malá krabi poustevníci. Ale není to tak dávno, co jich bylo až padesát na metr čtvereční, alespoň na stejném majáku Evpatoria v oblasti Čajka. Rychle pohybují nohama a táhnou za sebou po písku skořápkový dům – jejich ochranu před predátory. Dotkněte se poustevníkova trůnu a on bude okamžitě vtažen do skořápky a zavře vchod větším ze svých dvou drápů. Těmto drobečkům se říká Diogenes – na počest slavného starořeckého filozofa, který podle legendy žil v sudu a mimochodem také na pobřeží Černého moře ve městě Sinope. A naši korýši diogenes žijí v různých schránkách, které zbyly z mořských měkkýšů – kulaté, dlouhé – cokoli, co najdou na dně.
Poté, co se vynořili z vajíček, nejprve, jako by se rozhlíželi, žijí ve vodním sloupci, ale poté, co se několikrát rozlili, dozráli a ocenili nebezpečí takového života, spěchali, aby obsadili skořápky stejné nany, plochý kulatý šnek, vybraný shora, i když nejvíce preferují domy tricia – půvabně – podlouhlé, připomínající malé amfory. A tato zátěž pro ně není zátěží – energicky se s ní pohybují po dně při hledání potravy (jako všichni obyvatelé dna se korýši živí mršinami, jsou správci mořského dna). Kromě hledání potravy se diogené občas navzájem škádlí – domlouvají rvačky. Jako všichni členovci mají období línání, kdy svlékají svou starou, tvrdou kůži. Zároveň rychle dospívají, a když už se jim do domu nevejdou, naléhavě hledají jinou. Při tomto zbrklém hledání se setkávají s dalšími hledači – tehdy vznikají zoufalé boje o nový domov, protože vhodnou mušli hned nenajdete.
Občas jsou v písku vidět malé dírky (většinou jsou dvě najednou). To jsou vchody do nor a v nich žijí raci – callianassa a upogebiya. Žijí v párech – samec a samice, ale každý ve své noře (stejně jako sousedé). Není je téměř vidět, ale vzhledem opravdu připomínají raky. Drápy jsou masivní, jako kbelíky, kterými hloubí tyto dosti hluboké díry. Nory mají dva nebo více východů (jako skutečný zemský krtek). Jejich způsob krmení je odlišný od všech korýšů – filtrace. Svým průchozím otvorem ženou vodu a jedí vše jedlé, což je tak pumpováno prací jejich početných nohou. A nemusíte nikam chodit.
Další zástupce korýšů žije prakticky v písku – crangon nebo ploché krevety. Sice nežije v díře, ale také ji není jak vidět. Leží na písku, celý tak plochý (proto se mu tak říká), mění barvu podle osvětlení a dalších okolností a i při sebemenším nebezpečí se zahrabává do písku. Může se stát zcela průhledným, jako voda. Jak to můžeš vidět? Jen mě vezmi za slovo.
Pokud promícháte mokrý písek na samém okraji vody, můžete vidět nejmenší korýše – mořské blechy. Říká se jim také amphipods nebo amphipods (ačkoli „rak“ je příliš silné slovo). Jejich malé tělo je zploštělé do stran a shrbené, ale když se narovná jako pružina, amphipod vyskočí jako skutečná blecha – to je jeho okamžitá reakce na nebezpečí. V písku se plazí a běhá při hledání potravy – zbytků zvířat a řas. Říkalo se jim mnohonohé, protože mají poměrně hodně různých nohou: drápy, aby uchopily kousek jídla; plavecké nohy; nohy pro běh a tři zadní páry nohou pro dobré skákání. A pokud se jimi nenechá zmást, pak je to prostě dobrý chlap! Amphipodi jsou hlavními čističi pobřežní zóny. Moře je živé a neustále se v něm někdo nejen rodí, ale i umírá, ale moře nemá žádný nepříjemný zápach. A to vše díky dobré práci sanitářů – všemožných pobřežních malých plůdků, včetně práce mořských blech – amfipodů.
Často pod chomáčem řas trčících z písku můžete najít plavecký krab. Pokud ho vyrušíte, můžete hned hádat, proč se tak jmenoval. Konce zadních nohou kraba jsou zploštělé – jedná se o ploutve, které se při ohmatávání vznesou nad zem a rychle odplavou 1-2 m, přistanou a znovu se schovají v písku. Nad pískem zůstanou jen kníry a oči. V této nenápadné podobě dokáže ulovit každého malého bezobratlých živočichů, preferuje však aktivnější druh lovu – spěchat po dně, nacházet lastury měkkýšů a otevírat je. Samozřejmě, že neotevře ulity silných a zdravých měkkýšů, ale snadno otevře ulity nemocných nebo umírající. Takže plavecký krab může být také bezpečně nazýván sanitářem. Jako všichni krabi má i plavecký krab velmi pozoruhodnou stavbu: má 5 párů nohou (poslední z nich jsou ploutve a první pár jsou drápy); tykadla-antény, bývalé končetiny (jsou 2 páry: tykadla a tykadla – to jsou orgány hmatu a čichu, kterými cítí a cítí); kusadla (ano, tak se jim říká – jeho prodloužené čelisti byly kdysi jeho nohama). Obecně, pokud zahodíme všechny tisícileté proměny, prvotní krab jasně vypadal jako pavouk – 16 nohou (alespoň).
Existuje další typ kraba písečného, nebo spíše malého kraba písečného s elegantním názvem: šestizubová zásuvka (přibližně tak se překládá jeho latinský název Brachinotus sexdentatus). Podle názvu má na každé straně ulity vedle drápů tři výrůstky zubů a také zcela nepochopitelné bobtnající kuličky mezi „prsty“ samotných drápů (význam těchto zařízení zná pouze on). Preferuje vody s nízkým obsahem soli, a proto žije na těch březích, kde se řeky nebo potoky vlévají do moře. Najít ho není snadné jak pro jeho velikost, tak i pro jeho geniální schopnosti mimikry (dokonale opakuje všechny odstíny písku, ve kterém je také pohřben).
Tam, kde jsou kromě písku i louky mořské trávy, najdete poměrně velkého (15cm krunýře) kraba travního – dlouhonohého a silného. Při setkání s predátorem se nejprve spoléhá na své drápy, ale pokud se něco stane, dokáže rychle utéct (běží až 1 m/s). Preferuje travní houštiny, ale dokáže žít i mezi kameny.
Ale nejvzácnější písečný krab je nejkrásnější a největší – modrý krab. Je také plavcem – zadní nohy se mu změnily v ploutve. Jeho skořápka má na sobě hroty mečů. A barva je opravdu úžasná modrá! V Černém moři se objevila ne tak dávno – v 60. letech dvacátého století. Připlula k nám ze Středozemního moře a dorazila tam s balastními vodami lodí (mnoho mořských živočichů a rostlin se takto rozšířilo, např. do Černého moře se dostaly i ktenofory a rapana). Domovinou modrého kraba je východní pobřeží Spojených států. Je jich tam hodně, při odlivu připlouvají až ke břehu. Ukázalo se však, že Černé moře je příliš studené pro přežití mláďat tohoto emigranta, takže pro nás je to „vzácný pták“ a lze ho vidět snad jen v mořském akváriu. Ale třeba budete mít to štěstí, že ho potkáte na písečném dně.
Za klidného počasí je blízko břehu mnoho mlžů, jejichž prázdné lastury často vyplavují na břeh. Obvykle se měkkýši zcela zahrabou do písku – schovávají se před predátory a nad hladinou dna jsou vidět pouze sifonové trubice, kterými mlži nasávají vodu do sebe a házejí ji zpět. Voda jim přináší jak kyslík pro dýchání, tak potravu – mikroplankton. Jako většina mořských živočichů dýchají žábrami. Mají ústa, játra, ledviny, střevo a srdce – vše je, jak má být, i když na pohled jsou to jen skořápky. I když třeba srdce nevypadá nejpovědoměji: prochází jím střevo. Z pobřežních měkkýšů jsou nejčastější donaxy a venuše. Benátky jsou kulaté, mírně žebrované a donaxy jsou oválné a po otevření vypadají velmi podobně jako motýli sedící na písku. Jejich úhlavními nepřáteli jsou dnové ryby – platýs a rejnok. Je těžké uvěřit, ale tyto ryby mohou žvýkat skořápky dospělých měkkýšů. Parmice a mořská myš žerou malé mlže, zatímco rapan žere všechny bez rozdílu.
Život v písčitých mělkých vodách je obtížný a nebezpečný. Když začne bouře, vlny zvednou ze dna tuny písku a vrhnou ho na všechny bez rozdílu: mlži, poustevníky, kraby a okamžitě je pohřbí. Zaživa pohřbeni v písku během bouře se vynoří na povrch ještě hodiny poté, co se moře uklidní. Mnozí umírají ve špatném počasí a mohli by dokonce zmizet, kdyby většina jejich populace nežila hlouběji – tam, kde vlny nedosáhnou dna. Odtud se neustále noví plazí do teplých mělkých vod. Donaxa, Venuše a Diogenes poustevníci. Za špatného počasí je to pro ryby snazší – když se počasí zhorší, plavou hlouběji. Kromě skupinek plůdků v mateřských školách žijí v mělkých vodách různé drobné rybky u dna. Zpravidla jsou všechny natřeny barvou písku – můžete vypadat jako prázdná a nikoho neuvidíte, dokud se neprozradí pohybem.
Malé jít kolem. Jeho šupiny jako by byly vyrobeny z písku, na kterém leží (také mění odstíny v závislosti na světle). Je vzácnější vidět jiného býka – býčí bič. Je mnohem větší než buber a jeho ocas je tak ohnutý, že připomíná bič. Hlavním znakem gobies je ventrální přísavka ze srostlých ploutví. Je nutné, aby je neutrhly proudy nebo malé vlny. Přísavka umožňuje uchopení i na písku. Obrovská, dlouhosrstá a zubatá tlama býka to dává najevo jako predátor. Po připevnění přísavkou leží goby na písku a sleduje malé rybky, jako je lev nebo kočka.
Navíc je jich mnoho blenny ryby. Jsou to mírumilovné, zvědavé a nebojácné ryby. Od ostatních ryb je lze snadno odlišit tím, že nemají šupiny a charakteristické nitkovité ploutve umístěné vysoko na hrdle. Přestože je blenny ryba, pohybuje se spíše jako pes – krátkými hody po dně a plave dost špatně, protože nemá ani plavecký měchýř. Existuje 7 typů „psů“ a více o nich napíšu samostatně – jsou to velmi pozoruhodná stvoření. Paví psi se drží nejblíže břehu: v kamenech se zbarvují do tmavě hnědé a na pozadí písku se zbarvují do žluta. Samec páva zdobí krásný červený hřeben, velmi podobný kohoutímu, a samička vypadá roztomile, ale mnohem skromněji. Čeleď zelenavých neboli tetřevů lískových je početná. Je jich 5 druhů a všechny mají vyčnívající čelisti a pysky, což umožňuje jejich zařazení mezi pyskouny. Není divu, že všechny ryby na dně dokážou změnit barvu kvůli ochraně, ale zelenáči to umí zvláštním způsobem. Při plavání jsou po obou stranách jejich těla jasně viditelné dva tmavé pruhy, ale stačí, aby se ryby zastavily a tyto pruhy se během 1-2 sekund rozpustí a zmizí a na jejich místě se objeví zelenohnědé skvrny. jsou zcela neviditelné na pozadí písku.
V mělké vodě mohou nastat menší potíže. Naštěstí jsou však tito obyvatelé, kteří mohou tyto potíže způsobit, v rekreačních oblastech extrémně vzácní: štír nebo mořský chřástal, mořský drak, rejnok, mořská kočka a mořská liška – tito mohou pro sebeobranu propíchnout jedovaté bodliny, ale ne smrtelně. Krabi – pouze v případě, že vás štípnou do prstu (nedotýkejte se jich). Malá medúza aurelia neštípe, ale pokud ji zvednete, nedotýkejte se poté očí a rtů – může to být velmi nepříjemné. Pokud se ale velká medúza kornoutová vyplaví na břeh, je lepší se jí vůbec nedotýkat (její velké modré nebo růžové třásňové „vousy“ obsahují jedovaté žahavé buňky a můžete se výrazně popálit).
Přeji vám tedy příjemné procházky v mělkých vodách Černého moře a nové dojmy!
Autor: Yulia Samarina
