S chlapcem Harlekýnem jsme se setkali v dětství v pohádce „The Adventures of Pinocchio“ od A. Tolstého. Svého kamaráda Pierrota zbil tyčí.
Harlekýn však už není chlapec. Narodil se před 500 lety v Benátkách. Nejprve se to jmenovalo Cola, Flauttino a dokonce i Burattino. A jméno Harlekýn možná dostal od démona Ellekina z etruských legend. Na prvních snímcích má Harlekýn uprostřed čela bouli – zbytek rohu. Jeho bratr Pulcinella se ve stejné době narodil v jižní Itálii. Oba jsou postavami v komedii masek, která byla později nazvána commedia dell’arte (umění, řemesla). Bylo to první profesionální divadlo v Evropě.
Divadlo a jeho masky vyjadřovaly jak veselou povahu Italů, tak jejich nespokojenost se životem. Itálie byla v 16. století pod nadvládou Španělska, roztříštěná a zničená. Dříve hrdá a nezávislá třída obchodníků zdegenerovala a změnila se v rentiéry. Města jsou přeplněná uprchlíky z vesnic. Vrcholná renesance je minulostí, ale změnila chápání lidí sami o sobě. Uvědomili si sebe jako jednotlivce. Ale archaické chápání jednoty světa a člověka bylo stále živé. Projevilo se to v prvcích karnevalů, dědictví dávných bakchanalií.
Jako na karnevalu měly postavy na sobě masky a měly atributy, které vysvětlovaly jejich charakter nebo povolání. Jako na karnevalu improvizovali, aniž by měli text hry. Akce byla proložena tanci, písněmi a biflovacími čísly s prvky akrobacie. Zápletka byla jednoduchá a naivní: dva páry milenců se chtěly vzít, staří lidé byli proti a služebnictvo pomáhalo milencům přelstít staré lidi.
Masky však nebyly jen vtipné: dělaly si legraci ze skutečných postav. Nejznámější byly satirické masky odporných starců – Pantalone (skúpý obchodník), Doktor (šarlatánský vědec) a Kapitán (okupační Španěl). A – masky sluhů, hladových a nevědících, co je morálka. Staříci koktali a mluvili nesmysly. Sluhové se prali, kradli, zhýrali, žertovali a nadávali ve všech italských dialektech, což zvláště bavilo publikum.
A diváci byli nadšeni. A nejen italské: komedie si rychle podmanila celou Evropu a ve Francii se postupem času stala národním divadlem. Pulcinella ve Francii se proměnila v Polichinelle, v Anglii – v Punch, v Rusku – v Petrušku. Lope de Vega, Shakespeare, Moliere – všichni byli ovlivněni komedií masek.
Harlekýn byl jedním z mnoha sluhů, vesnický prosťáček, který mluvil bergamským dialektem. Zbili ho a oklamali, ale byl na to sám a velmi se zlobil. Na sobě měl černou polomasku s dlouhým nosem, klobouk se širokou krempou, širokou plátěnou košili a kalhoty, které lakomě záplatoval vším, co našel. Na opasku měl dřevěný meč, který ho nezachránil před údery. Do konce 16. století se Harlekýn změnil a stal se jako šašek. Měl čepici zdobenou zaječím ocasem nebo tlapou (symbol zbabělosti) a někdy na ni byly našity zvonky.
V 17. století se Harlekýn nadále měnil. Jeho oblek se postupně zužoval, až začal být těsný, což vypovídalo o vyhýbavosti postavy. Začali mu šít oblečení celé z trojúhelníků červené, zelené a žluté barvy. A na hlavě se mu objevil chytrý natažený klobouk. Jeho popularita vzrostla natolik, že „pohltil“ svého bratra Pulcinella. To ovlivnilo jeho postavu: Harlekýn se stal chytrým intrikánem. Po vesnické jazykozpytnosti nezůstala ani stopa a satirické vtipy byly ještě rozzlobenější a jedovatější.
Když v 18. století přestala existovat italská commedia dell’arte a masky se přesunuly do loutkového divadla, Harlekýn začal žít nezávislým životem v jiných divadlech. Jeho rozhovory se staly patetickými a jeho intriky skončily naprostým vítězstvím. Stal se elegantním a šťastným milencem a svou ženu Columbinu vždy získal od svého mistra Pierrota. Pierrot se již objevil ve francouzském divadle masek a byl nejprve mlynářem v bílém hábitu a s tváří posypanou moukou. Od té doby se Harlekýn a Pierrot stali věčnými společníky a antagonisty.
Po Velké francouzské revoluci měl Harlekýn v evropském pouťovém divadle svůj vlastní žánr – Harlequinade. Představení s jednoduchou zápletkou, kde byl hlavní postavou a vítězem Harlekýn, se skládalo z písní, tanců, biflování, pantomimy a komických soubojů.
V polovině 19. století nabral Harlekýnův osud nový směr. Cirkus se ukázal jako samostatný typ podívané a v aréně se objevili klauni – White (majitel, který se vyklubal z bílého Pierrota) a Red nebo Augustus (sluha, jehož prototypem byl Harlekýn).
Osud ale chtěl Harlekýna pozvednout ještě výš. V éře secese se s Pierrotem stali kultovními postavami umění dekadence. Jejich obrazy dostaly mystický význam: jednomu byl připisován všeobecný smutek, druhému hry se smrtí. Jejich vzhled se stal nádherně elegantním a dokonale ilustroval motto „Umění pro umění“. Sarkastický Harlekýn a trpící Pierrot inspirovali mnoho velkých ruských mistrů, včetně M. Petipy, M. Fokina, I. Stravinského, S. Prokofjeva, V. Meyerholda, E. Vachtangova, A. Tairova.
Dnes se na slavném benátském karnevalu odehrávají scény ve stylu commedia dell’arte a v průvodu mumrajů se mihne zářivý trikot všudypřítomného Harlekýna. Jeho tvář je ale pokryta bílou neproniknutelnou maskou. Přežil dobu, ve které se narodil, doby, kdy se měnil a rostl, zažil účel své masky a stal se kosmopolitou. Sloužil lidem, odhaloval zlo a bojoval se zlem jeho vlastními metodami. Po dlouhou dobu zůstal Harlekýn vtipné pro všechny, ale přišly časy politické korektnosti a satira se netěšila velké úctě. Harlekýn se stal krásným symbolem divadla, karnevalu a Benátek.
Ale kdo ví, co když se vrátí? Vždy se totiž najdou tací, kteří si zaslouží posměch.
Zaregistrujte se a můžete zanechat komentáře k článkům!
Kategorie
Hlavní menu
Hráškový šašek, klaun a klaun
- Autor Světlana Mikhlová
- Pátek 18. října 2019 00:00
- El. pošta
Hodnotit tuto položku
(1 hlas)
V ruštině je slovo kašpar, která okamžitě vybaví představu lidí oblečených do zářivých, ošklivých outfitů s červenou ruměnkou nanesenou po celé tváři.
Skuteční bubáci zmizeli kolem 17. století, kdy začali vážně bojovat proti vtipům, které byly podle mínění církve na státní úrovni obscénní.
Slovo kašpar nejasného původu: někteří učenci se domnívají, že souvisí s italštinou scaramuccia nebo francouzština brouk a svého času mohlo být synonymem pro takové zapomenuté výrazy jako žolík, žolík, guselnik, šprýmař, šňupač, gudochnik, dudák, gaer; ve starověkých ruských pramenech se také nachází Blasen (srov. čes. blazen). České slovo je žádané i dnes, může znamenat nejen skutečného šílence, ale i člověka nevhodně se chovajícího, vtipálka nebo někoho šíleně zapáleného pro něco nebo někoho. V ruštině je to synonymum šašek zaznělo slovo blázen. To je vidět na výrazu pohrávat si (žertovat, dělat si blázna z koho, tropit hlouposti, dělat vylomeniny). Ve staré ruštině můžete také najít zaniklé slovo mashkara, kdežto čes maškara, maškara (často v množném čísle) je stále naživu – takto se nazývají jak Maslenitsové, tak podivně oblečená osoba (synonyma: hastroš, tatrman). Slova maškara / maškara mají společný původ s maska a maškaráda.
Na rozdíl od bubáků, kteří pracovali v celých týmech, jsou šašci zpravidla individualisté. Šašek (šašek, konverzační a humorné šáša) byl často ušlechtilý muž, který si z nějakého důvodu zvolil těžkou cestu vtipného muže, který si dovolil říkat pravdu do očí vysoce postavených osob. V ruské tradici se o takových lidech dochovalo jen málo informací, například o šaškovi Balakirevovi, kterému byly, jak se často stává, připisovány i dovádění jeho kolegů. A v rodině Turgeněvových byl šašek, zachoval se i jeho portrét.
Nejznámějším šaškem české historie je asi Paleček. Bratr Paleczek (říkal sobě a všem, s nimiž jednal, včetně krále Jiřího z Poděbrad, bratr), podle pověsti bojoval proti bezpráví a bránil chudé. Je nepravděpodobné, že by se příběhy vyprávěné o něm dnes zdály velmi vtipné, ale tato skutečnost je sama o sobě zajímavá: můžete pochopit, jak moc se myšlenka legrace v průběhu času změnila.
Jedna pověst vypráví, jak Palechek, původem šlechtic, přišel na hostinu s králem a posadil se se služebnictvem ke stolu. Podávali malé ryby. Paleček si začal přikládat ryby k uchu a předstírat, že s nimi mluví. Když tomu byla věnována pozornost, šašek odpověděl, že má kamaráda, který se utopil v řece, a tak se chtěl ryb zeptat, jestli si o tomto muži něco pamatují. Ryby podle šaška odpověděly, že nic nemůžou vědět, protože jsou příliš malé, ale velké ryby to věděly, musíte se jich zeptat. Nápověda byla pochopena a z pánova stolu byla na stůl služebnictva přinesena miska s velkou lahodnou rybou.
Rozkvět šaškovského umění nastal v Čechách ve 13. – 15. století. Ve staročeské literatuře najdeme i pověsti o jiných šašcích, kteří jsou zřejmě skutečnými postavami, jako je Kacafírek z města Chrudim.
V ruštině, slovo kašpar se stal velmi oblíbeným také proto, že nahrazuje takové „zakázané“ výrazy jako sakra nebo ďábel a používá se v různých zatáčkách, např. ten blázen ho zná, blázen ho zná, sakra. Populární a výraz blázen – tak se nazývá člověk, jehož chování vyvolává smích a zmatek, a také podivně oblečená osoba. Původ tohoto idiomu se vysvětluje různými způsoby: tím, že šašci se často oháněli chrastítkem, v němž se válel hrách, a tím, že si jako bubáci brali hráškovou slámu, aby si ozdobili klobouky; budou i další verze. V ruštině je také výraz šašek pruhovaný, a to má rozhodně co dočinění s typickým klaunským oblečením, které se skládalo z jasných, často žlutozelených pruhů.
Téměř dvě předchozí staletí se lidé báli vypadat vtipně, a pokud předstírali, že jsou bubáci, snažili se schovat za masku. Zajímavé je, že v 21. století se móda směle snaží vykouzlit úsměv na tváři: už řadu sezón nosí lidé všech věkových kategorií klobouky s legračníma ušima jako u zvířat a v Praze prodávají turistům šaškové klobouky různých střihů. s velkým úspěchem. Nicméně výraz dělat ze sebe šaška nadále negativní charakteristikou, slov klaun kolem и udělat obličejJsem také nelichotivý.
Buffonství, šaškování a porušování zákazů lze nalézt v kultuře každé doby. Ještě dnes si v některých rakouských vesnicích obyvatelé vystřihují strašidelné masky, oblékají si kožichy obrácené naruby a tančí v měsíčním světle, jako by to nebyli titíž lidé, kteří pomocí počítačových systémů zaznamenávali dojivost svých vzorných krav. Bez ohledu na to, jak technologicky vyspělí lidé mohou vypadat, stále se bojí chaosu, smrti a neznáma. Abychom trochu snížili míru strachu, smějeme se. A klaunství pomáhá bojovat se strachem.
V češtině kromě slov šašek, a to jak v doslovném, tak v přeneseném významu, existuje také kejklíř. Zřejmě dokážou to slovo přeložit kašpar. Kejkliř – to je komik (komik), cirkusový umělec (cirkusák), klaun (klaun) 1.
Obraz takového komika, klauna (paňác) a pantomima napsal spisovatel František Kožík v knize, v ruském překladu nepříliš zdařile nazvané „Deburo“ (v českém originále Největší z Pierotů, lit. „Největší pierrot“). Tato kniha je obvykle zařazena do seznamu četby pro školáky. Román lze nazvat historickým, životní cesta hlavní postavy začíná v Čechách.
Za starých časů na dvoře krále, jak v českých, tak německých zemích, často chovali čaroděje, čaroděje, který byl dobrým kouzelníkem. O jednom takovém čaroději jménem Žito vypráví spisovatel Alois Jirásek. V Jiráskovi soupeří čaroděj s bavorskými kouzelníky (v románu se jmenují kejklíře) a samozřejmě vyhraje. Čaroděj Zhito podle legendy žil na dvoře krále Václava IV. koncem 14. – začátkem 15. století.
Mezi ruskou Petruškou a českým Kašpárkem lze nakreslit paralelu. Obě postavy působí jako atributy zašlých časů, ale jejich příchod na scénu nastal v polovině 11. století. A je těžké nazvat Petruška ruskou. Příběh o frašce a loutkovém divadle je však nad rámec našeho článku. Jen bych rád poznamenal, že jméno Kasparek se do ruštiny překládá jako Kasperle, protože je více spojen s německou tradicí. České zdroje však mezi německou a českou panenkovou kulturou jasně rozlišují. Co se týče podoby šaška, v pohraničních oblastech české obyvatelstvo zdůrazňovalo, že Michl, Michel, je německý šašek, zatímco v českých zemích jsou vyznamenáni jiní „hrdinové“.
Harlekýn, Kolombína a Pierot, pocházející z románských zemí, si v 18. století oblíbila šlechta jak v Čechách, tak v Rusku. Znovu se zrodí v kultuře počátku dvacátého století, vzpomeňme například na díla Konstantina Somova. V českém kontextu je commedia dell’arte skvěle zastoupena v Maškarním sále krumlovského zámku, ale i v dalších palácích a statcích.
Mnoho umělců se obrátilo na téma „klaun“. Grafik František Tichý nejen vytvořil řadu nádherných ilustrací ke stále čtivé knize Eduarda Basse „Cirkus Humberto“, ale toto téma rozvinul i ve velkých dílech. Ze současných umělců, kteří často využívají cirkusových a klaunských motivů, zaznamenáváme Jiřího Slívu, jehož díla skrývají hluboký obsah za vnější jednoduchostí obrazu.
1 Další podrobnosti viz Jurkov S.E. Ve znamení grotesky: antichování v ruské kultuře, Petrohrad, 2003.
