Nejzajímavější a nejpraktičtější příslušenství. Používejte tyto jednoduché a pohodlné věci a ušetřete čas a námahu!
Všechny velikosti a barvy. Existují také možnosti s automatickým zavlažovacím systémem. Vybrat!
Lilie (lat. Lilium) je rod rostlin z čeledi Liliaceae. Vytrvalé byliny s cibulkami skládajícími se z dužnatých spodních listů uspořádaných spletitě, bílé, narůžovělé nebo nažloutlé barvy
Rod Lily se skládá z více než 110 druhů, rozšířených především v Evropě a především v Asii.
Lekníny neboli Nymphaeaceae (lat. Nymphaeaceae) jsou čeleď kvetoucích rostlin. V současné době není klasifikován v žádné skupině krytosemenných rostlin v klasifikačním systému APG II. Existuje asi 65-70 druhů, z nichž 7 se nachází v Rusku.
Vytrvalé, vzácně jednoleté, vodní trávy s podvodními, vysoce vyvinutými oddenky, kořenící v bahnitém dně řek a stojatých vod.
Listy jsou celokrajné, na dlouhých řapících, pod vodou – tenké a jemné, plovoucí – tužší, nahoře lesklé, dole plstnaté, často velké (až 2 m v průměru).
Květy jsou jednotlivé na dlouhých stopkách, nejčastěji velké, oboupohlavné, s jednoduchým nebo častěji dvojitým okvětím. Sepaly 3-4, volné nebo poněkud srostlé na bázi. Okvětních lístků je obvykle mnoho, volných v proměnlivém počtu. Tyčinek je mnoho, až 700, často dochází k přechodům z tyčinek do okvětních lístků; pestíků je více, někdy jeden, v druhém případě je vaječník čtyři – buď multilokulární, horní nebo dolní, stigma je přisedlé, štítné.
Plody jsou často vícesemenné, ponořené nebo plovoucí
Jsou to úplně jiné rostliny
Lilie je bílá a leknín žlutá.
bílá lilie – velká, malý leknín – žlutá
Leknín má paličku, která připomíná malý džbán, odtud název.
Stejný. Leknín je leknín (ne leknín!).
Pouze v našem středním pásmu se vyskytují dva druhy leknínů – bílé (Nimphaea alba, a je to v červené knize) a čistě bílé (Nimphaea candida). Lze je ale rozpoznat pouze pod mikroskopem – mají různé tyčinky. Lekníny proto raději nesbírejte vůbec.
A lilie vaječná – Nuphar luteum – je běžný druh stojatých vod a lilií ji mohou nazvat jen lidé, kteří nerozumí ničemu z biologie. Zdroj: Jsem limnolog!
Po dlouhou dobu byla myšlenka leknínů nebo leknínů spojena s tajemným obrazem mořské panny. V pohádkách se často říká, že každý leknín má svého kamaráda skřítka (člověka), který se s ním narodí a s ním i umírá.
Latinský název pro leknín je Nymphaea, což v překladu do ruštiny znamená nymfa. Podle řecké legendy leknín vzešel z bílé nymfy, která zemřela z neopětované lásky a žárlivosti k Herkulovi. Tato a další legendy odrážejí mimořádnou krásu leknínu a vzbuzují zvýšený zájem o tuto rostlinu
Leknín – královna rybníků
Některé z našich nejkrásnějších květin jsou lekníny, neboli lekníny. Tyto rostliny patří do čeledi leknínovitých neboli nymphaeaceae (Nymphaeaceae), rodu leknínů, neboli nymf (Nymphaea), čítající asi 40 druhů rostlin. Nymfey jsou v mnoha ohledech neobvyklé rostliny. Žijí ve velmi teplých i zcela zamrzlých vodních plochách a jsou rozšířeni téměř všude – od lesní tundry až po jižní cíp amerického kontinentu. Lekníny jsou obojživelné rostliny. Jsou schopni žít (dávat listy, kvést a plodit) jak ve vodě, tak na souši – pokud hladina vody v nádrži výrazně poklesla.
Stonek všech leknínů se proměnil v mohutný oddenek, z jehož uzlů vybíhají četné kotevní kořeny směrem dolů a listy a květy se rozprostírají nahoru. U některých leknínů je oddenkem silně pubescentní hlíza, na jejímž vrcholu je stopka a listové řapíky a dole jsou kořeny. U leknínu mexického (N.mexicana) se v období aktivního růstu ve spodní části hlízy tvoří tenké šňůrovité oddenky neboli stolony. Jsou umístěny vodorovně a tvoří nové hlízy ve vzdálenosti 15–60 cm od mateřské rostliny. Na podzim se na koncích těchto stolonů tvoří malé oddenky, na jejichž horním povrchu se objevují malé listové pupeny, a na spodním povrchu – svazky krátkých tlustých kořenů, které připomínají svazek banánů. U leknínu hrbolatého (N.tuberosa) se na vodorovném oddenku tvoří hlízy, na nich se zase objevují hlízy druhého řádu, které se velmi snadno odtrhávají a slouží k vegetativnímu množení rostliny.
Na území Ruska se vyskytují tři druhy leknínů – bílé (N.alba), sněhově bílé (N.candida) a malé (N.tetragona). Bílé a sněhobílé lekníny jsou obyvateli evropské části země a sněhově bílé lekníny se vyskytují i na jihu Sibiře až k jezeru Bajkal. Rozlišit tyto rostliny od sebe – tam, kde se vyskytují společně – není tak snadné. Podle klíčů má sněhově bílý leknín „na základně listy listů, které jsou téměř stejné a ostré. Květy až do průměru 12 cm. Okvětní lístky se postupně mění v tyčinky. Blizna je silně stlačená, oranžově červená. ” A bílý leknín se vyznačuje „tupými, nestejnými listovými čepelemi. a větší – do 15 cm, ale méně vonné květy s téměř plochým žlutým bliznem.“ Třetí druh, leknín malý, se odlišuje snadněji: má mnohem menší květy (do 5 cm) a listy (do 8 cm) a poměrně málo (10–12 kusů) okvětních lístků, ostře odlišných od tyčinek. Malý leknín roste v nádržích zóny tajgy – od evropské části až po Dálný východ. Dodejme, že další u nás rozšířené rostliny z čeledi nymphaeaceae – tobolky vaječné neboli „žluté lekníny“ patří do jiného botanického rodu (tobolka vaječná – Nuphar).
