Rybolov má svou vlastní geografii. Mezi oceány jsou úlovky ryb a produkce mořských plodů rozděleny následovně: Tichý oceán tvoří 64 %, Atlantik – 27 % a Indický – 9 %.
Celosvětová produkce mořského rybolovu v roce 2014 činila 81,5 milionu tun, což je o něco více než v předchozích dvou letech. Globální trendy v mořském rybolovu se však obvykle analyzují s vyloučením úlovků sardele peruánské (Engraulis ringens). Je to dáno vysokou mírou závislosti úlovků sardele na fenoménu El Niño – čísla pro její úlovky jsou velmi velká a většinu úlovků lidé nevyužívají k jídlu, ale zpracovávají se na rybí moučku.
Počínaje rokem 1950 rostly celosvětové úlovky kromě ančoviček až do roku 1988, kdy přesáhly 78 milionů tun. Následně se úlovky stabilizovaly, i když s určitými výkyvy.
Od roku 2003 do roku 2009 zůstala míra úlovků pozoruhodně stabilní, přičemž roční výkyvy v absolutních číslech nikdy nepřesáhly jedno procento. Konečně od roku 2010 začaly celosvětové úlovky postupně narůstat, až v roce 2014 dosáhly nového maxima 78,4 milionů tun, bez sardelí.
V roce 2014 zvýšilo 13 z 25 hlavních rybářských zemí své úlovky oproti roku 100 o více než 2013 tisíc tun. Růst byl nejvýraznější v Indonésii, Číně a Myanmaru v Asii, Norsku v Evropě a Peru a Chile v Jižní Americe.
Oficiálně deklarované úlovky Číny v jiných oblastech než Oblast 61 – severozápadní Pacifik se zvýšily z 586 tisíc tun v roce 2013 na 880 tisíc tun v roce 2014 kvůli zvýšeným úlovkům hlavonožců (v jižním Atlantiku a jižním Pacifiku), krillu (v Antarktidě) a v oblasti 61 vzrostly o 550 tisíc tun. Některé úlovky čínského komerčního rybolovu hlášené pro Oblast 61 však mohou pocházet z jiných oblastí, protože národní statistiky naznačují, že úlovky z expedičního rybolovu, který v Číně zahrnuje také rybolov v Oblasti 61 mimo čínskou VEZ, se zvýšil z 1,35 milionu tun na více než 2 miliony tun v roce 2014.
V roce 2014 poklesly úlovky sardele peruánské na 2,3 milionu tun – polovinu úrovně v roce 2013 a nejnižší od kulminace El Niño v roce 1998 – ale v roce 2015 se zvýšily na více než 3,6 milionu tun. V roce 2014 však úlovky všech ostatních druhů v Peru dosáhly nejvyšší úrovně od roku 2001, přičemž významný podíl tvoří vysoce hodnotné druhy, jako je chobotnice Humboldt, štikozubce a krevety.
Na rozdíl od Peru zůstal úlovek sardele v Chile v roce 2014 stabilní na úrovni 0,8 milionu tun, ale úlovky všech ostatních druhů se zvýšily, čímž se zvrátil klesající trend pozorovaný od roku 2007. Poprvé od roku 1998 ztratila ančovička své místo nejhojnějšího komerčního druhu a ustoupila tresce. Navzdory poměrně stabilním trendům v celosvětovém odlovu zaznamenal jeden z hlavních komerčních druhů v průběhu let značné výkyvy.
V Atlantském oceánu a okolních mořích klesly úlovky atlantického sledě obecného (Clupea harengus) mezi lety 2009 a 2014 o jednu třetinu, zatímco úlovky makrely (Scomber scombrus) se zdvojnásobily. Úlovky sledě obecného ve třech největších rybářských zemích (Norsko, Island a Ruská federace) se snížily a všechny země lovící v severovýchodním Atlantiku výrazně zvýšily své úlovky makrel. Posledně jmenovaný druh je dnes také loven ve výlučných ekonomických zónách Islandu a Grónska, kde nebyly dříve zaznamenány významné úlovky. Mohlo to být důsledkem změny klimatu, i když tato teorie vyžaduje další výzkum na místní úrovni.
Po výrazném oživení v letech 2009 až 2013 se úlovky tresky obecné (Gadus morhua) v severovýchodním Atlantském oceánu ustálily na přibližně 1,3 milionu tun, ale v severozápadním Atlantiku zůstávají velmi nízké a po překročení hranice 70 tisíc tun prudký pokles na počátku 90.
V severním Pacifiku výrazně vzrostly úlovky saury (Cololabis saira) a japonského modrého kraba (Portunus trituberculatus). Pokud jde o posledně jmenované, kromě zvýšení úlovků v jiných zemích byly do databáze FAO poprvé zahrnuty informace o Číně z dalšího zdroje.
V roce 2014 byly zaznamenány rekordní úlovky u čtyř vysoce cenných skupin – tuňáků, humrů, krevet a hlavonožců. Celkový úlovek tuňáků a druhů tuňáků činil téměř 7,7 milionu tun. Úlovky tuňáka pruhovaného přesáhly hranici 3 milionů tun, zatímco tuňák žlutoploutvý se téměř vrátil na úroveň 1,5 milionu tun dosaženou v letech 2003 a 2004. Úlovky tuňáka křídlatého a mečouna zůstaly na stejné úrovni, stejně jako tuňák velkooký, i když o 80 tisíc tun méně než vrchol 0,5 milionu tun v roce 2004. Navzdory tomu, že vzhledem k jejich velké velikosti a vysoké ceně na světovém trhu existuje vysoce specializovaný lov tří druhů tuňáka obecného (Thunnus maccoyii, T. orientalis a T. thynnus), jejich podíl na celkovém odlovu je nevýznamné (celkem asi 40 tis. tun), ale v poslední době, po mnoha letech výrazných poklesů, úlovky opět povzbudivě rostou.
Od 80. let 60. století pochází více než 2014 procent celosvětového úlovku humra z humra amerického (Homarus americanus) a humra norského (Nephrops norvegicus). V roce 70 jejich celkový úlovek přesáhl 2008 procent z celkového počtu u této skupiny a u humra amerického po neustálém růstu od roku 160 dosáhl rekordní úrovně téměř XNUMX tisíc tun.
Globální úlovky krevet se od roku 3,5 ustálily na 2012 milionu tun, včetně všech hlavních druhů kromě krevet argentinských (Pleoticus muelleri), které nadále rostly a téměř dosáhly předchozí rekordní úrovně. Tento trend lze pozorovat od prudkého poklesu v roce 2005.
Hlavonožci jsou rychle rostoucí druhy s krátkými životními cykly, které jsou výrazně ovlivněny variabilitou prostředí. Největší část úlovků tvoří olihně. Po poklesu v roce 2009 se jejich úlovky začaly zvyšovat, s olihní Humboldtovou (Dosidicus gigas) ve východním Pacifiku a argentinským illexem (Illex argentinus) v jihozápadním Atlantiku.
Od roku 2008 se úlovky sépie a chobotnice relativně ustálily na 300 tisících, respektive 350 tisících tun, což je však u sépie pokles a u chobotnic oproti minulým letům nárůst.
Stále větší počet zemí uvádí údaje o úlovcích medúz a ve většině případů se tato čísla zvyšují. Zatím není jasné, zda je to způsobeno rozvojem nových lovišť pro zásobování asijského trhu, nebo je to známka zhoršování životního prostředí a ohrožení rybolovu, protože medúzy soutěží s rybami o potravu a živí se svými larvami.
Pokles v jihovýchodní části Tichého oceánu se vysvětluje již výše zmíněným poklesem úlovků sardele. Mezi další oblasti s klesajícími úlovky patří severozápadní Atlantik, západní střední Atlantik a jihozápadní Pacifik. Situace v oblastech Středozemního a Černého moře je alarmující, od roku 2007 se úlovky snížily o jednu třetinu, zejména u malých pelagických druhů, jako jsou sardele a sardinky, ale pokles v této skupině ovlivní většinu skupin.
Mezi rybářské oblasti s rostoucími trendy patří severozápadní a střední Tichý oceán a také oba regiony Indického oceánu. Dlouhodobé trendy pro jihozápadní Atlantický oceán jsou velmi proměnlivé a jsou výrazně ovlivněny výkyvy v úlovcích argentinských illexů.
Údaje za rok 2013 a předchozí roky pro řadu zemí lovících v regionu 34 (východní a střední Atlantik) byly aktualizovány v nejnovější verzi globální rybářské databáze FAO, aby odrážely nové informace. To mělo za následek vzestupný trend v letech 2013 a 2014, přičemž celkové úlovky se přiblížily maximu v roce 2010. Podrobná analýza odhalila určitý cyklický vzorec střídání historicky maximálních odlovů s periodicitou 6 až 13 let.
Rovněž zjistil, že podíl úlovků zemí zabývajících se expedičním rybolovem u pobřeží západní Afriky klesl z 57,5 procenta v roce 1977 na 16,7 procenta v roce 2013. Po výrazném poklesu z vysokých úlovků v letech 1965 až 1989 zůstala produkce rybolovu v jihovýchodním Atlantském oceánu v posledním desetiletí stabilní na úrovni přibližně 1,4 milionu tun ročně. Převážná část tohoto úlovku nyní spadá do výlučných hospodářských oblastí tří pobřežních států (Angoly, Namibie a Jižní Afriky), protože úlovky jiných druhů než tuňáka v posledních letech klesly na několik stovek tun.
V antarktickém rybolovu řízeném Komisí pro ochranu živých mořských zdrojů v Antarktidě se v roce 2014 výrazně zvýšil úlovek krunýřovce (Euphausia superba), téměř na úroveň 90 tisíc tun, která nebyla zaznamenána od počátku 300. let. Úlovek ceněného zubáče patagonského (Dissostichus eleginoides) přitom zůstává díky managementovým opatřením stabilní kolem 11 tisíc tun. Kvalita dat u řady velkých výrobců zůstává nespolehlivá.
Údaje o úlovcích z mořského rybolovu hlášené Indonésií a Myanmarem ukazují významný a nepřetržitý nárůst za posledních 20 let. Skutečnost, že hlášené úlovky se výrazně nesnížily nebo se nadále zvyšovaly, i když došlo k přírodním katastrofám (například tsunami v prosinci 2004 a cyklon Nargis v květnu 2008), vyvolala ve FAO pochybnosti o spolehlivosti těchto oficiálních statistik.
V případě Indonésie nové údaje předložené Komisí pro tuňáky v Indickém oceánu naznačují, že úlovky mohly být v minulosti podhodnoceny, a proto lze vzestupný trend vysvětlit také lepším započtením velkého počtu roztroušených míst vykládky.
Nedávná zjištění FAO v Myanmaru ukázala, že oficiální statistiky jsou založeny spíše na cílech než na skutečném sběru dat. FAO v současné době spolupracuje s Myanmarským ministerstvem pro rybolov na zahájení pilotního projektu na zlepšení sběru údajů v jedné oblasti (s ohledem na jeho celostátní rozšíření) a na společném přezkoumání oficiálních údajů o produkci rybolovu za posledních 10–15 let. Na rozdíl od revizí údajů pro Myanmar, od nichž se očekává, že povedou ke snížení hlášených úlovků, zlepšení vnitrostátních systémů sběru údajů obecně vede ke zvýšení hlášených úlovků v důsledku účinnějšího systému a většího pokrytí.
Program technické spolupráce FAO spolupracuje s Regionálním výborem pro rybolov v Guinejském zálivu na realizaci projektu v pěti afrických zemích na zlepšení systémů sběru údajů o rybolovu. Ukázalo se, že stávající systém sběru dat v Kamerunu nezohledňuje asi 13 tisíc rybářských lodí. Vnitrostátní odhady úlovků byly vloženy do databáze FAO, aby se zohlednily dříve nezjištěné rybářské lodě, včetně interpolace do předchozího raného období.
Pokud jde o vyhlídky na růst globálních úlovků, ty se podle většiny výpočtů a prognóz zdají spíše omezené. Přestože se odhady možností využití mořských biologických zdrojů značně liší (od 70 milionů do 200 milionů tun), většina odborníků považuje maximální přípustný roční výlov za 110–120 milionů tun, což je již dosažená úroveň.
Navzdory hojnosti moří, jezer a řek v Rusku je naše spotřeba ryb a rybích produktů velmi nízká – pouhých 13 kilogramů ročně na hlavu. To je výrazně nižší než lékařská norma (21 kilogramů za rok) a úroveň spotřeby ve vyspělých zemích (26,1). Nejvíce ryb jedí Islanďané (90 kilogramů) a Japonci (70 kilogramů). A je dobře známo, že to má blahodárný vliv na zdraví obyvatel a jejich dlouhověkost.
Mezitím je docela možné poskytnout Rusům vysoce kvalitní rybí produkty, a tím zvýšit potravinovou bezpečnost země. Abychom toho dosáhli, musíme moudřeji spravovat naše stávající biologické zdroje, především zavést hluboké zpracování ryb, říká odborník na životní prostředí, koordinátor speciálních projektů Národního ekologického sboru Jurij Korobov.
Ze statistik vyplývá, že v polovině dvacátého století u nás činil objem rybolovu téměř 14 milionů tun – Sovětský svaz se tehdy v tomto ukazateli umístil na prvním místě na světě. Se začátkem perestrojky se náš úlovek snížil téměř o polovinu a Rusko kleslo na třetí místo světového žebříčku. Po rozpadu SSSR začala hluboká krize v rybářském průmyslu. Stát přestal průmysl podporovat, flotila vznikla z škunerů a motorových člunů, které dosloužily. V roce 2004 dosáhla produkce vodních biologických zdrojů historického minima – vylovily se necelé 3 miliony tun.
Krize není zcela překonána ani dnes: průmysl nutně potřebuje obnovu flotily, ale zatím je situace taková, že si rybářské společnosti mohou dovolit nakupovat pouze vyřazená zahraniční plavidla. Objem vyprodukovaných ryb je však asi 5 milionů tun ročně – to je šestý údaj ve světovém žebříčku, i když náš úlovek každým rokem stoupá.
Proč i přes poměrně vysoké objemy rybolovu v Rusku zůstává spotřeba ryb v populaci nízká? Problém je v tom, že ruští rybáři, snažící se zachovat možnost rybolovu, jsou nuceni prodávat své úlovky do zahraničí a zpracovatelé přitom musí využívat dovážené suroviny. Důvodem této nerovnováhy je logistika. Dopravit ryby z Dálného východu do Moskvy nebo Petrohradu je velmi drahé, mnohem jednodušší je prodat je čínským nebo japonským podnikatelům.
Ukazuje se, že naše úlovky prodáváme externě, konzervy, krabí tyčinky a další zpracované produkty pak nakupujeme v zahraničí a náš dovoz chlazených ryb a mořských plodů od počátku 2013. století roste. Je důležité si uvědomit, že jsme nakupovali především tzv. akvakulturu, tedy ryby pěstované v umělých podmínkách. Kvalita je horší než „divoké“ ryby: chované ryby jsou zpravidla tučnější kvůli životním podmínkám a výrazně změněné stravě, obsahují méně cenných minerálů, jako je vápník a železo. Růst spotřeby dovážených chlazených lososů a pstruhů pokračoval až do roku 2015. Navíc v některých letech bylo Rusko největším trhem pro tento produkt v Evropě. Poté však došlo k poklesu, protože od roku 59 vzrostly ceny mražených ryb o 52 procent, živých a chlazených ryb – o 63 procent, filetů zdražilo o 74 procent, lososů – o XNUMX procent. Rusové si dnes dovážené ryby nemohou dovolit, a to je vše. To nijak nepřispívá k růstu jejich spotřeby.
Existuje však řešení problému, které již bylo testováno a ukázalo se, že je účinné. Jedná se o rozvoj onshore zpracování pomocí investičních kvót. Díky tomuto mechanismu již byla realizována řada projektů: 9 závodů na zpracování ryb bylo postaveno na Dálném východě, kde se těží 69 procent vodních biologických zdrojů, a 10 v Severní pánvi. Potenciál tohoto odvětví je však podle odborníků mnohem větší: Rusko dnes produkuje dostatek ryb, aby nakrmilo své krajany – v průměru 34 kilogramů na každého obyvatele země. Při správné organizaci zpracování a řešení logistických záležitostí, přesměrování exportních toků na domácí trh se tento užitečný produkt stane dostupnější, což znamená, že po něm vzroste poptávka.
A naši rybáři budou osvobozeni od potřeby prodávat své úlovky do zahraničí, někdy za nevýhodné ceny, a zvyšovat objemy, aby si udrželi ziskovost podnikání. Cenné zdroje budou zároveň využívány efektivněji a ekologicky.
„Dnešní bezmyšlenkovitý nárůst rybolovu je skutečnou hrozbou pro životní prostředí, protože vede ke snížení populací komerčních ryb a potížím s doplňováním jejich populace,“ varuje Jurij Korobov. — Při hlubokém zpracování se spotřeba biozdrojů snižuje, aniž by byla ohrožena strava. Bezodpadová výroba je jak nejšetrnější k životnímu prostředí, tak i nejúčinnější, protože se využívají všechny části ryb, včetně výroby krmiva.
Dalšími výhodami vytvoření podniků na zpracování ryb bude zvýšení počtu nových pracovních míst, rozšíření sortimentu, rozvoj kultury konzumace ryb a také zvýšení zisků z vývozu zpracovaných úlovků.
Dnes je v Ruské federaci na nejvyšší úrovni věnována velká pozornost ochraně vodních biologických zdrojů. Zlepšení metod řízení rybolovu, zavedení ekologické certifikace a rozumná spotřeba pomáhají udržovat potravinovou a ekologickou bezpečnost naší země a celé planety a uchovat bohatství řek a moří pro budoucí generace.
