Čtenářskou volbu nemůžete svěřit někomu jinému, záleží na politické situaci – takto komentoval spisovatel Jevgenij Vodolažkin v rozhovoru pro Forbes Talk zprávy, že vydavatelství AST pozastavilo vydávání a prodej knih Dmitrije Bykova a Borise Akunina, uznán za zahraničního agenta, který byl po zaznamenání rozhovoru zařazen do seznamu extremistů a teroristů. V prosinci získal Jevgenij Vodolazkin národní literární cenu „Velká kniha“ za román „Čagin“, jehož hlavní postavou je mnemonista. Se spisovatelem jsme si povídali o postoji k paměti v Rusku, o nebezpečnosti textu i o možnostech pokání
Evgeny Vodolazkin je spisovatel, literární kritik, specialista na starověkou ruskou literaturu, doktor filologie. Autor románů „Laurel“, „Aviator“, „Ospravedlnění ostrova“, „Chagin“. Jeho díla se pravidelně dostávají do užšího výběru literárních cen. Za „Lavra“ a „Čagin“ získal Vodolazkin první cenu „Big Book“ a za „Aviator“ – druhou. Podle deníku The Guardian je kniha „Laurel“ zařazena mezi 10 nejlepších knih světové literatury o Bohu. Spisovatelovy romány byly přeloženy do více než 30 jazyků.
O „zákazu“ Borise Akunina* a Dmitrije Bykova**
„Knihy by měly mít imunitu ve všech situacích. Protože kniha je něco, co si čtenář musí vybrat sám. A zdá se mi, že bez ohledu na politickou výhodnost, bez ohledu na vše, co v životě vzniká, by se knihy měly prodávat tak, jak se prodávaly vždy. Výběr musí provést čtenář. Zdá se mi, že není důvod svěřovat tuto volbu někomu jinému. Někdo bude rozhodovat o tom, co číst a co ne. Pokud kniha sama o sobě neobsahuje žádné nelegální texty nebo materiály, pak by měla být v klidu prodána.
Knihy byly vždy předmětem zvláštní pozornosti. Musím říct, že jsme je opravdu nespálili, když si vezmeme náš středověk. Ale měli jsme seznamy, rejstříky knih odříkání, tedy těch, které se nesměly číst, a rejstříky pravých knih. Tyto indexy byly běžné ve starověké Rusi. A pokud viděli, že rukopis obsahuje knihy, které nebyly doporučeny ke čtení, pak byly tyto listy vystřiženy.“
Materiál k tématu
“Musíš se starat o své slovo”
„Text je vždy nebezpečný, protože texty nezmizí, na rozdíl od mnoha jiných věcí, které na Zemi existují. Zní i nadále. Často mě udivuje, že lidé žijí tak, jako by všechna slova, která řekli, později zmizela a vymazala se z paměti. Ale není tomu tak. A zdá se mi – alespoň to tak cítím o sobě –, že se musíte řídit textem.
Slovo je něco, co na sebe dokáže natáhnout obrovskou energii. Právě mě napadlo [teolog 15.-16. století]] Řek Maxim, který byl odsouzen za používání dokonalého času ve vztahu k Bohu. Byl odsouzen, protože o Bohu, který je nekonečný a neomezený, nelze mluvit v dokonalém, v hotovém čase. To znamená, že byly doby, kdy jste si mohli sednout a studovat gramatiku.
Pokaždé pozoruje nějaké jeho slovo. Jak řekl Brodsky, „z celé osoby vám zbyde část řeči“. A skutečně, už si pořádně nepamatujeme tváře těch, které jsme v životě potkali, ale pamatujeme si jejich texty, jejich výroky. To znamená, že bychom si měli dávat pozor na to slovo a snažit se ho vyslovit, jen když je významné.“
“Zvyk mluvit jednotně”
„Je tu [pocit] sovětské zkušenosti, poznávám některé věci, kterými jsme si, jak se zdálo, jednou prošli. Řekněme, že se jedná o kolektivní vědomí – když se individualita stává méně významnou. [Filozof a historik] Sergej Averincev řekl, že není třeba se pokoušet mluvit sborově, dokonce ani dobrá slova. Slova se mohou změnit, ale zvyk mluvit sborově zůstane. A tak se mi zdá, že v každé situaci, v jakékoli politické a historické situaci je třeba zachovat osobní princip.
Všechno ostatní, tak či onak, je jen to, co osobnost tlačí nebo jí slouží jako překážka. Ale to hlavní se děje na osobní úrovni. Nemůžete změnit situaci ve světě kolem vás. Jediný, s kým můžete pracovat, jste vy sami. To kdysi úžasně formuloval Serafim ze Sarova, který řekl: „Získejte mírumilovného ducha a tisíce kolem vás budou zachráněny. Pokud by alespoň část společnosti následovala tuto pravdu, pak by to byl společenský pokrok.
Nevěřím v sociální pokrok, přísně vzato. Lev Tolstoj řekl, že existuje technický pokrok, to je nesporné, ale neexistuje žádný morální pokrok, ve skutečnosti to nikdo neslíbil. Ale přesto pokrok existuje, existuje v rámci jednotlivce. Svůj život můžete postavit tak, aby stále existoval nějaký pohyb nahoru. Praxe ukazuje, že když se pokusí zorganizovat takové hnutí pro velké skupiny obyvatelstva, nepřijde z toho nic dobrého.“
Materiál k tématu
“Adekvátní hladina vody”
„Jsem daleko od politiky a společenských aktivit. Mohu v něčem udělat kompromis a neříkám tomu kompromis. To jsou spíše oblasti, kterých jsem se stejně nedotkl. Před nikým jsem neutíkal, nic neměnil, nemanévroval, stál jsem na místě. A dokud mohu takto stát, dokud mohu pracovat, je to pro mě obecně řešení problému.
Doposud nejen mně, ale obecně mým kolegům, alespoň těm, které znám, nikdo nic takového neřekl [myšleno požadavky na změnu konce knihy atd.] Obecně se mi zdá, že v jakékoli zemi je literatura poslední v řadě na změnu. Buď proto, že kinematografie je tradičně nejdůležitějším uměním. A když se zabývají kinematografií, v literatuře zůstávají naprosto všechny možnosti, které existovaly dříve. Pokud to takto bude pokračovat, pak je to pro mě dostatečná, abych tak řekl, hladina vody, abych mohl žít v tomto akváriu.“
O zvláštní pozornosti úřadů paměti
„To platí pro veškerou moc a veškerou paměť, protože paměť není to, co kdysi bylo, je to naše chápání toho, co kdysi bylo. A nemá to přímo nic společného s tím, jak se to vlastně stalo. Každý člověk vidí minulost jako zrcadlo, do kterého se dívá v současnosti. Další věc je, že ne vždy se člověk snaží ovlivňovat paměť. Teď je ale doba, kdy se třeba v Americe bojuje proti památkám – paměti. Už nejsou spokojeni ani se Setonem-Thompsonem, ani s Markem Twainem. Jsme také docela selektivní ohledně paměti.
V mém románu „Ospravedlnění ostrova“ je ministr kultury a kouzel, bývalý kouzelník. A když si přečetl starodávný rukopis s historií tohoto ostrova, říká: „My, obyvatelé ostrova, jsme skvělí lidé, ale zdejší historie není dostatečně velká. Prosím, přiveďte dějiny do souladu s velikostí lidí!“
To silný stát vždy dělá. Výrazem „mocný“ myslím „ovlivňující životy svých občanů“. A zde je důležité pochopit, že neexistuje žádná historie předních dveří. Jakýkoli příběh se skládá z vítězství a porážek, radostí a smutků. A lidská historie je stejná. V určitém okamžiku se lidé začnou stydět za svou historii. To je jeden z problémů v Chaginu. Chagin je velmi naštvaný, že má takový příběh, ve kterém byla zrada. A chovám se jako autor trochu provokativně. Dovoluji Chaginovi, aby napsal svůj příběh znovu, bez zrady, bez ničeho. Ale dovolím mu to, až když pochopím, že litoval svých hříchů a dostal příležitost zapomenout.
Tím nechci v žádném případě říci, že dějiny lze přepisovat. Bylo by fér, aby každý měl svůj příběh. Ale pokání je návrat do doby před hříchem s poznáním hříchu. A podle nějakého velmi vysokého standardu není spravedlnost tou nejdůležitější hodnotou. Milosrdenství, láska je něco, co je vyšší než spravedlnost.”
„Kolektivní výstup na Rudé náměstí“
„Věřím [že státy jsou schopny pokání]. Nejprve jsem viděl Německo, které opravdu upřímně litovalo strašných věcí, které odtamtud přišly. Ale pokání nevidím jako náš společný odchod na Rudé náměstí, kde budeme činit pokání. Ne, toto je pokání každého jednotlivého člověka. Pokání, stejně jako všechno ostatní v člověku, je osobní. Myslím, že i odpověď u posledního soudu bude osobní. S nikým nebude ve společnosti. Nemůžeš říct, řekněme, že jsi byl udavač ne ze strachu, ale ze svědomí. A nemůžete říct, že „všichni zaklepali a já zaklepal“. Tohle nebude odpověď. Tato odpověď nebude přinejmenším přijata. Budou se ptát, proč jste to udělali. To znamená, že se vrátíme k osobnímu začátku: pamatujte, že v nejtěžších chvílích člověk zůstává sám s Bohem a nakonec to bude rozhovor o samotě s Bohem. A tady se musíte velmi pečlivě hlídat.“
Také v rozhovoru s Evgeniy Vodolazkinem: o zvláštnostech života v zahraničí, o seriálu „Chlapcovo slovo“ a o tom, jak literatura mění společnost. Podívejte se na plnou verzi na kanálu Forbes YouTube.
