Co znamená slovo piraňa?

Stál jsem na okraji vysychajícího jezera v jižní Paraguayi. Je vrchol období sucha, hladina je nízká, hladina je zcela hladká, kromě rozbíhajících se kruhů, kde se vody dotkla vážka nebo zespodu připlavala ryba. Připravil jsem si rybářský prut: na silný vlasec jsem přivázal ocelové vodítko a na vodítko háček. Na návnadu jsem nožem odřízl kus vláknitého masa. V těchto temných vodách plavaly neviditelné piraně, hladové jako všechny ryby, ale stokrát dravější, pokud věříte tomu, co jsem o nich četl. Jakékoli jídlo je přitahuje jako magnet.

Kolik hrozných příběhů jsem slyšel: o veslaři, který najednou zůstal bez prstu, o krávě, kterou sežrali zaživa, když chtěla přebrodit řeku, o plavci vykuchaném piraňami. Slavný přírodovědec Alexander Humboldt označil piraně za jednu z nejstrašnějších pohrom Jižní Ameriky. Vzpomněl jsem si také na slova významného ichtyologa George Myerse: „. zuby jsou tak ostré a čelisti tak silné, že dokáže člověku nebo aligátorovi uříznout kus masa jako břitvou, nebo s obratností řezníka utrhnout celý prst.“

A přitom jsem při cestách po odlehlých končinách Jižní Ameriky často viděl indické děti, jak se bezstarostně cákají v řece, kde žijí piraně, a nic se jim nestalo.

Poté, co brazilský antropolog Harald Schultz strávil více než dvacet let v zemi piraní, napsal: „Za všechny ty roky mi hrozivé a děsivé piraně nikdy neublížily.

Tak jsem nastražil háček a hodil návnadu do vody. Jen o pár sekund později jsem ucítil škubnutí, zahákl a zatáhl za prut. Vzdala se nějak velmi snadno. Stříbřitá ryba, o něco větší než moje dlaň, dopadla na břeh a nevypadala o nic zuřivější než pstruh, kterého jsem jako kluk chytal v horách Sierra Nevada. Uvědomil jsem si však, že takové srovnání není vhodné, jakmile jsem viděl, s jakou zuřivostí cvakaly rybí čelisti a snažily se kousnout do vodítka. Kdyby to nebylo z oceli, neviděl bych žádnou kořist.

– Nedotýkej se toho! – varoval mě můj společník, seňor Juan Pio Rivaldi Blanco.

Jeho bota přišpendlila mlátící se piraňu pevně k zemi. Vědec opatrně odstranil háček z tlamy a rybu zvedl, přičemž ji držel za žábry. Tento druh piraní, Serrasalmus nattereri, má stříbřité boky a žluté břicho a je vzhledově zcela nereprezentativní, kromě impozantních zubů, ostrých jako břitva, uspořádaných tak, že když je čelist zavřená, stává se hroznou zbraní.

Asi čtyři miliony čtverečních mil tropické Jižní Ameriky jsou domovem dvou desítek druhů piraní. Ryby se liší tvarem hlavy, barvou, velikostí a temperamentem, ale všechny mají děsivé ostré zuby. Piraně se nacházejí ve všech sladkovodních útvarech od východního úpatí And až po Kolumbii, Venezuelu a Guyanu na západě, v celém povodí Amazonky, v Bolívii, Peru, Paraguayi, Uruguayi a severovýchodní Argentině.

V Guayaně se jim říká perai, v některých jiných zemích se jim říká caribe a piranha je slovo z jazykové skupiny Tupi. „Pira“ znamená ryba, „ranya“ znamená zub. Téměř všechny piraně patří do rodu Serrasalmus, který je součástí rodiny characinů, jejíž mírumilovní zástupci žijí v mnoha akváriích. Malá piraňa Serrasalmus spilopleura dosahuje pouze poloviny délky velkého, tmavě zbarveného Serrasalmus niger. Jeho délka je až více než 40 centimetrů, hmotnost – 2 – 2,5 kilogramu. Podle mého pozorování není malá piraňa nebezpečná, viděl jsem ji všude v Paraguayi, i v těch nejmenších řekách. Serrasalmus je jiná věc. Někteří mi říkali, že je naprosto neškodná, jiní ji považovali za nebezpečnou. A všichni odborníci se shodli, že je lepší se nezabývat Serrasalmus nattereri, který je nejvíce zodpovědný za špatnou pověst piraní.

Některé druhy chodí ve smečkách, jiné raději žijí odděleně, shromažďují se při vůni krve nebo syrového masa. Zdá se, že některé piraně preferují život v hlubinách, zatímco jiné zůstávají v mělkých vodách. Některé druhy preferují klidnou vodu, jiné preferují peřeje. Existují velmi divoké druhy a existují i ​​mírumilovné. Všežravé druhy jsou známé, ale většina piraní jsou predátoři.

V Paraguayi, kde je obzvláště mnoho malých, neškodných Serrasalmus spilopleura, jsem si začal myslet, že piraně nakonec nejsou tak děsivé. Mnohokrát jsem ji musel odstranit ze sítí a nebyla o nic agresivnější než obyčejná zlatá rybka. Jednoho dne se ale stala událost, která mě přiměla změnit názor.

Sto padesát kilometrů jižně od hlavního města Paraguaye jsme se Senorem Rivaldim jeli k odlehlému, zadumanému jezeru. Šest nebo sedm rybářů, kteří stáli po pás ve vodě, nastavovalo dlouhou síť. Přistoupil jsem k rybáři, který zůstal na břehu. Stejně jako jeho soudruzi byl oblečen pouze v šortkách a slaměném klobouku.

— Nebojíš se piraň? – zeptal jsem se a opatrně jsem vyslovoval španělská slova.

Neodpověděl, ale dost výmluvně pokrčil rameny: řekl, proč se jich bát?

Na znamení jednoho ze svých kamarádů začal pomalu vybírat síť. Úlovek nebyl příliš bohatý, několik desítek ryb, mezi nimiž byly piraně, včetně Serrasalmus nattereri, který je považován za zlého tvora. Při překládání ryb do košíků rybáři neprojevili sebemenší ostražitost.

Najednou jeden nattereri vyskočil ze sítě. Nejbližší rybář se ho lehce dotkl rukou, jako když se muž snaží hodit uhlí zpět do krbu. Vlastně jsem si ani nevšiml, kdy se jí dotkl. Prostředníček jeho pravé ruky se však náhle potřísnil krví. Ostré zuby piraně ve zlomku vteřiny uřízly kus masa o velikosti mince.

Rybář si rány zpočátku nevšiml. Říká se, že kousnutí piraňou, jako řez břitvou, je samo o sobě bezbolestné. Přátelé mu ukázali krev. Rybář mírně zbledl, ale. nevydal zvuk. I ostatní však na incident reagovali v klidu. Než jsem stačil doběhnout k autu pro lékárničku, vytáhl jeden z rybářů z váčku špetku tabáku, namočil ho do jezera, rozdrtil a přiložil na otevřenou ránu. Pak si omotal prst špinavým hadrem. A nyní oběť spolupracuje se svými kamarády. Byl jsem ujištěn, že rána se rychle zahojí, tabák dezinfikuje a napomáhá hojení.

Několikrát jsem navštívil indiány Maca v jejich vesnici na západním břehu Rio Paraguay. Jednou mě pozvali na rybaření na jezero, které bylo asi tři kilometry od jejich vesnice. Ukázalo se, že jezero je bahnitá louže pokrytá vrstvou malých řas a orámovaná bažinnou vegetací. Bylo mi řečeno, že pod řasami se procházejí sumci, úhoři, rejnoci a piraně.

Ten den jsem poprvé ochutnal smaženou piraňu. Bylo tam víc kostí a šupin, než bylo nutné, ale o masu nemůžu říct nic špatného: chuťově nebylo horší než okoun.

Večer ve vesnici jsem si všiml ženy, která sundávala čelisti z hlav piraní. A druhý den ráno, když jsem ji viděl u tkalcovského stavu, obratně se oháněla „nůžkami“ vyrobenými ze zubů dravce.

Na řece Araguaia jsem chytal ryby s indiány Caraja, omráčené šťávou jedovatých rostlin, včetně piraní, jejichž břicho zde není žluté, ale jasně oranžové nebo červené. Proč tu mají tuto barvu, se mi nikdy nepodařilo zjistit.

Náš úlovek zahrnoval mnoho piraní bez ocasu nebo se zejícími ranami na těle. Je zřejmé, že jakmile jedna ryba začala jedem slábnout, zaútočila na ni jiná, silnější.

Co piraně obvykle jedí? Ti, které jsme toho dne chytili, jedl potěr characinu, ale to není jediná potrava dravců. Před mnoha lety jsem je úspěšně chytil na háček nastražený ovocem; Viděl jsem jiné rybáře, kteří dělali návnadu z chleba.

. Jsou to dva měsíce, co jsem se toulal po zemi piraní, a agresivní chování těchto ryb jsem pozoroval pouze při ulovení. Už jsem začal pochybovat o pravosti fotografií a filmových záběrů, na kterých se piraně zuřivě řítí na kus masa, který spadl do řeky. Pastevci z Paraguaye a Mato Grosso se usmívali klasickému příběhu o pastýři, který obětoval mrtvou krávu, aby bezpečně vedl své stádo přes řeku plnou piraní.

A přesto jsem s vyvozováním závěrů nijak nespěchal. Chování piraně totiž může záviset na mnoha faktorech: na ročním období, složení a teplotě vody a dostupnosti potravy. Jeden ichtyolog navrhl, že piraně, stejně jako mnoho jiných zvířat, jsou zvláště agresivní v období páření.

A tak jsem dorazil do indiánské vesnice na břehu řeky smrti.

Zatímco můj průvodce Domigos Braga mluvil s místním obyvatelem, objevil se na druhé straně řeky muž, který vedl dva koně. Všichni tři šli do vody, koně se napili. Pak muž nastoupil do člunu a přeplaval řeku, aniž by pustil otěže. Koně plavali za lodí.

Žena uhodla moje myšlenky. “Ano, jsou úplně neškodné, místní piraně,” zasmála se. – Nebo si myslíš, že jsme je ochočili?Každé ráno dvě stě kusů dobytka plavou na pastvu na druhé straně a večer plavou zpátky.

Navrhla, abychom šli proti proudu řeky asi dva kilometry, zdálo se, že je tam jezero mrtvého ramene zamořené obzvláště zákeřnými piraňami.

Zabočili jsme do potoka a zapnuli přívěsný motor. Nejprve jsme otestovali rybářské pruty a okamžitě jsme z ponurých vod mrtvého ramene vylovili nattereri rudobřiché a několik velkých tmavých piraní. Ale to nebylo nic nového. Domingos pak přivázal provaz na větev visící nad vodou a na druhý konec provazu zavěsil návnadu.

Ustoupili jsme stranou a začali se dívat. Najednou se hladina vody začala vařit. Pravda, ne moc silná, ale co se dělo pod vodou, si člověk dokázal představit. To trvalo asi pět minut, pak se voda uklidnila a vrátili jsme se k návnadě. Domingos zatáhl za lano – z opice zbyly téměř jen kosti.

V tomto tichém mrtvém rameni máme jasný důkaz toho, co dokáže škola hladových piraní. Teď jsem pochopil, kde se vzala špatná pověst těchto predátorů.

Ale je to typické? Kolikrát jsem vypustil krev nebo hodil kusy masa do jezírek s piraňami, aniž bych pozoroval jakoukoli reakci. Řeka není jako řeka, jezero není jako jezero v tomto smyslu. Sedím někde s udicí pár metrů od koupání dětí nebo žen peroucích prádlo a vytahuji jednoho nattereriho za druhým. Jakmile ale přijdete s něčím novým, piraně okamžitě zuří nebo nereagují vůbec. Reakce se může lišit nejen v rámci rodu, ale dokonce i v rámci druhu. A došel jsem k závěru, že chování piraně nelze předvídat.

Poslední experiment proběhl na ostrově Marajo v deltě Amazonky. Byl jsem tam na ranči. Jednoho dne mi správce ranče, který stál po pás ve vodě, řekl:

“Je tu spousta piraní, ale nebezpečné jsou jen po odlivu.”

Druhý den se rozhodl svá slova potvrdit a půlku kozí mršiny hodil do vody. Pomalu si lehla na dno a nikdo se jí nedotkl.

O pár hodin později, když byl odliv a voda začala stoupat, dal správce mršinu mladého kajmana jako návnadu a přivázal ji lanem ke sloupu zapíchnutému ke břehu. Voda pomalu postupovala na návnadu a najednou se zdálo, že se vaří. Někteří dravci dokonce z netrpělivosti vyskočili z vody a po cákání zpět se znovu vrhli k masu.

Tři minuty – a horečná aktivita ustala. Manažer zatáhl za lano a vytáhl na břeh jen kosti a kousky tvrdé kůže.

Večer mě několik kovbojů pozvalo ke koupání. Pohlédl jsem na kostru kajmana ležícího na břehu a zavrtěl hlavou. Radši jsem se opláchl z kýble. Přesvědčil jsem se, že piraně jsou jedním způsobem jako většina ryb. Nikdy nevíte, kdy budou kousat.

PAUL SAHL
Překlad z angličtiny L. Ždanov
(Časopis „Mladý přírodovědec“, 1971, č. 4, s. 31-36)

Roztomilá ryba (piraňa)

Hans Albert Pederzani v podání M.D. Machlina

Známé jsou amazonské piraně. O těchto zubatých rybách se vyprávějí legendy, jedna hroznější než druhá. Ale když jsem si koupil několik piraní do svého akvária a měsíc je sledoval, zdálo se mi, že všechny tyto legendy a přezdívky jako „vodní hyeny“ byly značně přehnané. Mezi rostlinami plavaly malé, krásné a naprosto mírumilovné rybky, velké asi jako dětská dlaň. Jejich hřbet byl namodralý, se stříbřitým nádechem, břicho a spodní ploutve byly rumělkově červené, podél okraje ploutve byl tmavý pruh a po stranách, poblíž žaberních krytů, jasně vystupovala nejasná černá skvrna. Piraně zůstaly v hejnu, nedotýkaly se jiných ryb a vrhly se za potravou stejně jako mnoho obyvatel akvárií. A já si myslel, že všechny ty řeči o strašlivé zuřivosti piraň jsou obvyklou nadsázkou zkušených cestovatelů.

Uplynulo hodně času. Jednoho dne jsem se rozhodl dát tyto ryby svému příteli – dlouho snil o tom, že je bude mít. Naplnil jsem igelitový sáček vodou a síťkou chytil první piraňu, pak druhou a všechny ostatní. Nyní jsme museli sáček hermeticky uzavřít. Položil jsem ho na stůl a jednou rukou jsem ho držel a druhou jsem se snažil nasadit gumičku. Gumička se uvolnila a ruka sklouzla po zaoblené stěně tašky. Neměl jsem čas si všimnout, co se dělo dál. Ve zlomku vteřiny se jedna z ryb rychle vrhla ke klouzající ruce. Ucítil jsem ostrou bolest a na stůl vystříkly fontány vody a krve. Překvapením se mu vytrhl pytel z rukou. Bolest v ruce mi ztěžovala soustředění, ale přesto jsem spěchal zachránit vzácnou rybu. A jen jejich umístěním do akvária – samozřejmě ne rukama, ale dvěma síťkami – jsem se mohl postarat o ruku, ze které tryskala krev. Roztomilá rybka se prokousla patnácti dírami v tlustém polyetylenu a patnáct dírek mi zůstalo na ruce.

Časopis „Mladý přírodovědec“, 1973, č. 7, str. 34

Piraně se objevily v nádržích Běloruska

Ve vodách Běloruska se objevily piraně. První zprávy o piraních v Bělorusku se objevily před týdnem. Pak se jednalo o ulovení jedné nebo dvou ryb a každý úlovek považoval za nehodu. V posledních dnech však místní obyvatelé ulovili více než desítku dravců.

Nikolai Shust, rybář: „Nejdřív jsem nemohl pochopit, o jaký druh ryby jde. Takovou jsem ještě nikdy neviděl. Pak jsme teprve s přáteli zjistili, že je to piraňa.“

Vědci se domnívají, že nějaký vtipálek vypustil predátora do jezera. Naštěstí se dá piraňa koupit za 5-7 dolarů téměř v každém zverimexu. Tyto ryby jsou do Běloruska přivezeny z Jižní Ameriky. Zuby ostré jako břitva dělají z piraně obzvláště nebezpečného predátora.

Michail Nikiforov, ředitel Ústavu zoologie Národní akademie věd Běloruska: „Piraně napadají každého živého tvora, který je v jejich dosahu: velké ryby, domácí a divoká zvířata v řece a dokonce i lidi. Aligátor se jim snaží uhnout z cesty.”

V běloruských nádržích se zdálo, že se to piranim líbí. Rybám se líbila především krmná směs, která je dodávána na místní rybí farmu. Rybáři začali ve svých sítích nacházet i ohlodané ryby. Tento špinavý čin je přirozeně připisován zlým piraním.

V zajetí piraně ztrácejí agresivitu, takže můžete strčit ruku do akvária. Pokud tam ale kápnete kapku krve, ryba se může vrátit ke svým dravým návykům. Vědci nedokážou předpovědět, jak se piraně budou chovat v běloruských nádržích, a proto zatím jen doufáme, že nezvaný jihoamerický host chladnou zimu nepřežije.

Na Filipínách pokousala pohraničníka piraňa

Na letišti v hlavním městě Filipín Manile pokousala pohraničníka piraňa.

“Klidně jsem kontroloval jednu z krabic, když najednou něco vyskočilo a kouslo mě,” říká oběť. Kousnutí mu na prstu zanechalo hlubokou ránu.

Všimněte si, že všech 34 piraní, které byly prohlášeny za „okrasné ryby“ z Peru, byly okamžitě zabaveny. O dva dny později však zemřeli.

Filipínský příjemce zásilky bude obviněn z nelegální přepravy živých piraní. Hrozí mu vážný trest: vězení až 8 let a vysoká pokuta, uvádí AP.

Brazílie: Piraně útočí na lidi ve státě Mato Grosso

V brazilském státě Mato Grosso začaly piraně útočit na lidi častěji. Ve městě Caseris vyhledalo od začátku měsíce lékařskou pomoc 12 lidí po koupání v řece Paraguay. U všech obětí byla diagnostikována kousnutí dolních končetin.
Ichtyologové uvedli, že ve všech případech jsou na vině piraně. Na městských plážích Caseris byly naléhavě umístěny nápisy: “Pozor, v této oblasti řeky vám hrozí útok piraní!” Je pozoruhodné, že dříve o ničem takovém na březích řeky Paraguay nebylo slyšet, i když se zde piraně vyskytuje hojně a je považována za běžnou rybu v úlovcích místních rybářů.
Podle bioložky Leandry Pinheiro může za agresivní chování piraní velmi nízká hladina vody v řece Paraguay během konce letošního období sucha. Vědec doufá, že s nástupem vydatných dešťů v lednu se problém vyřeší sám.
Zuby piraně mají tvar trojúhelníku, 4-5 milimetrů vysokého, a jsou umístěny na čelistech tak, že při jejich sevření je maso oběti odříznuto jakoby břitvou. Dospělá piraňa může dosáhnout hmotnosti 1 kg a snadno ukousne lidský prst.