Léto 2008. Petrohrad. Do výstavních prostor „Domu motýlů“ mě pozvali jeho majitelé. A hned mě něco zaujalo. Vzduch je příliš suchý, místnost s typickými kancelářskými prvky – nezakrytá stínidla a lampy v podhledu. no co na to říct? „My, obyvatelé moderních měst, jsme zvyklí žít, ne, přežívat v podmínkách, které nejsou vhodné pro jiné živé bytosti. Říká se, že člověk není blecha, zvykne si na všechno. A ačkoli se tady mezi vanami s fíkusy, monsterami, palmami, citrony, banány a další botanickou exotikou poletuje více než tucet druhů skutečných tropických motýlů jako fantastické čerstvé květiny, je to pořád stejné, žádné tropy. Na první pohled to nevypadá tak špatně. Mezi květináči s květinami a zelení pomalu proplouvají obrovští motýli kaligo, kterým se také říká „sovy“, kvůli charakteristickému vzoru – páru „sovích“ očí na křídlech. Rychlokřídlí „ocasí“ otakárci rychle stoupají a třpytí se zlatem a neonem. Jedovaté mučenky ohromují svými jasnými barvami. Ale co je to za zázrak? Jaký úžasný “tygří” vzor má tento motýl. Této plachetnici se přezdívalo tygří motýl. Je to, jako by se kusy oblohy třpytily morfem. A tato kráska s dlouhými předními křídly se nazývá ornitoptera a je také fantasticky krásná! „Podmínky blízké tropickým,“ jak je uvedeno v zářivé reklamní brožuře. Ano, vnější atributy tropů jsou zřejmé. Jsou tam tropické rostliny, motýli a uprostřed této kanceláře je dokonce i malé jezírko. Jde však pouze o napodobeninu skutečných tropů – umělé mimikry člověka, které mohou oklamat pouze hospodyňku, která tropy viděla výhradně v televizi. Zdá se, že „tropické“ teplo v místnosti je také skutečné, stejně jako exotika uvolněná v místnosti. Zdejší podmínky jsou ve skutečnosti extrémně vzdálené od klimatu přirozeného pro motýly skutečného tropického pralesa. A především jsou podobné pouštnímu klimatu. Červený sloupec domácího teploměru jako vařený rak dosahoval + 35 Celsia a jako horolezec usiloval o nové rekordy. A to ve výšce jeden a půl metru od povrchu podlahy! Jaká je teplota u stropu!? Nebýt podlahového ventilátoru, bylo by mi opravdu špatně. Problémy ale nemají jen návštěvníci. Mnohem horší je, že je to tu kriticky špatné pro samotné tropické letce. Všiml jsem si, že někteří motýli prostě spadli na podlahu a už se nepokoušeli vyletět. Jiní ukončili svou životní pouť, zjevně před plánovaným termínem. Pro hmyz, který je poikilotermní (jeho tělesná teplota závisí na okolní teplotě), jsou zde podmínky prostě smrtelné. Stejně jako u méně odolných rostlin, jako je mučenka. Pokud mohou návštěvníci odejít stejnou cestou, kterou přišli, pak to motýlům nikdo nedovolí. Ve skutečných tropech si motýli mohou libovolně vybrat vhodné mikroklima, pohybovat se vrstvami hustých travin a lesů, hledat vhodnou ekologickou niku, hledat potravu a místo pro kladení vajíček. V deštném pralese žije většina druhů otakárků v nadmořské výšce nejméně sedm metrů, k zemi se slévá až v časných ranních hodinách. Na výstavě kancelářského typu jsou o takovou možnost zcela ochuzeni. Zvířata prostě nemají kam jít, a tak umírají. Druhým důvodem vysoké úmrtnosti je nedostatek vyváženého krmiva. Motýli potřebovali speciální směs – nektar skládající se z pylového medu a potravy pro kolibříky. Takový nektar bylo možné objednat pouze v Evropě, Německu nebo USA. V poměru k zisku výstavy to není tak drahé. Ale tohle tady nikdo dělat nechce. Podnikatelé se navíc o dlouhý život těchto nešťastných lepidoptera příliš nezajímají. Ale proč? No, pokud tito zemřou, přinesou se noví. Naprostým fiaskem (a nejen mým) byly pokusy poukázat na vysokou úmrtnost jejich svěřenců, adresované svědomí majitelů „atrakce“. Co mě přimělo k zamyšlení, je přibližně situace v naší místní betonové džungli – Ano, motýli umírají rychleji, ale návštěvníci se v místnosti dlouho nezdržují. Co je důležité pro lidi, kteří spěchají sbírat velkou pokladnu. Navíc při zvýšených teplotách jsou exoti hyperaktivní a neustále létají, což klienty těší. I když mé srdce krvácelo při pohledu na umírající tvory, byl tu dobrý důvod, proč jsem nespěchal opustit tento „hromadný hrob motýlů“. A to i tehdy, když už jsem pochopil, že nemohu majitele ovlivnit a změnit směr jejich aktivit k chovu exotů nebo alespoň ke zlepšení jejich života. Ale za prvé jsem zde směl vystavovat tropická exotická zvířata, která se mnou žijí – tropické kudlanky, se kterými jsem se před více než rokem spřátelil, choval je na severu, v tomto městě, tak daleko od jejich přirozené domoviny. Péče o ně a dosažení potomků. Kudlanky jsou nejen neméně zajímavé než motýli, ale jsou to i zvířata, se kterými se lidé často nesetkají. Zde, v Oblasti Nečerné Země, se s nimi vůbec nesetkáme (prostě zde nejsou). Bez ohledu na to, jak těžké to bylo pro mou duši, jsem se této myšlenky nevzdal. Rozhodl jsem se počkat. Co když se něco změní? Zadruhé to možná také zůstalo, protože na výstavě motýlů jsem měl možnost komunikovat s velmi zajímavými lidmi. Ti, kteří nešetřili časem ani penězi, jen aby alespoň jednou v životě viděli skutečný živý zázrak. A kluci, kteří pracovali v Motýlím domě, byli dobří. Nejprve jsem si prostě přivezl několik terárií a kudlanky v nich na výstavě nechal, ale brzy jsem se přesvědčil, že beze mě, bez mé přítomnosti, kudlanky skoro nikdo nevidí a nevnímá. Jde o velmi utajená zvířata, ne jako motýli, papoušci nebo pěnkavy, kteří na výstavě také byli. Začal jsem proto své mazlíčky navštěvovat sám několikrát týdně. Líbilo se mi vyprávět návštěvníkům o kudlankách, zvláště pokud to byly děti. Aby moje „zvířátka“ méně trpěla přehříváním a přehnanou pozorností lidí, na kterou nejsou zvyklá, vyměnil jsem výstavní kudlanky každý týden za nové. Bylo to provedeno za účelem ochrany živých tvorů před stresem, aby si mohli odpočinout a obnovit svou sílu a zdraví. A proto teď trpělivě a dlouho sedím ve svém „červeném koutku“ spolu s kudlankami. A abych se nenudil, snažím se představit si, že ve skutečnosti nejsem člověk, ale pouštní velbloud a +35 je moje oblíbená okolní teplota. To moc nepomůže, nezlepší to vaši pohodu, ale náladu. Pravda, upřímně řečeno, dlouhá přeměna na velblouda (tehdy jednohrbého) dříve nebo později vede k touze na někoho plivat. Pokud se tedy rozhodnete metodu přijmout, nepřehánějte to, musíte vědět, kdy se vším přestat. V pokoji se tedy objevila stará žena se svými dvěma dětmi. Jsou to kluci, jeden starší než druhý, ale celkem jim není víc než šestnáct let. Babička je nespokojená, zklamaná, je jí horko, unavené oči hledají alespoň nějakou židli. Je unavená a bolí ji záda. Co můžeš udělat? Stáří. Ale kvůli svým vnoučatům, která se těší z krásných motýlů, je tato obětavá žena připravena vydržet jakákoli pekelná muka. Nabízím babičce své proutěné křeslo. Koneckonců, jsem vycvičený „velbloud“ a kromě toho jsem mladší a umím se postavit. Po nějaké době k nám děti, které obdivovaly okřídlená, opeřená, barevná stvoření, přiběhly a vzrušeně vyprávěly babičce o svých nových dojmech. A pak je nabízím. – Pokud chcete, můžete vidět několik dalších zvědavých a neobvyklých tvorů. Takové, které na rozdíl od motýlů vůbec neusilují o to, aby si jich někdo všiml. Proto se ani v zemích, kde se nacházejí ve svém přirozeném prostředí, nemůže každý domorodec pochlubit tím, že je zná. Ale ti lidé, kteří je mohli alespoň jednou vidět, na ně nikdy nezapomenou – jsou tak neobvyklí. Lidé těmto neuvěřitelným tvorům věnují zvláštní pozornost již od starověku. Jsou tak úžasné! A dokonce, trochu, trochu podobný nám. To jsou Kudlanky. Povím vám o nich, stejně jako o lidech samotných – o jejich vztahu k těmto zvířatům od pradávna. A začínám svůj příběh tím, že ukazuji kudlanky, které se schovávají na okolních rostlinách (když jsem s nimi, nedržím živé tvory zavřené v terarijních klecích). Přicházejí k nám noví návštěvníci a přidávají se k nám noví posluchači. A pak se mi před očima stane zázrak, dospělí se najednou promění v děti, opravdu je to zajímá. Tato transformace je vnitřní. Prostě to cítím, ta jiskra v jejich očích o tom svědčí. I stará paní zapomněla na ischias a bolavé nohy a na děti už nespěchá. Nikdo nechce odejít. Navzdory horku jsou lidé připraveni naslouchat a dívat se na tvory, o kterých možná slyšeli, ale přesto je ve skutečnosti neznali. A pak při pozorování tohoto zájmu, tohoto vnitřního zázraku a lidské radosti si říkám jediné – ČLOVĚK NEŽIJE SÁM CHLÉBEM.
