( כִּסּוּי רֹאשׁ, Kissuy Rosh) vyžaduje židovská tradice od muže jako projev pokory před Bohem a od ženy jako projev skromnosti v přítomnosti mužů. Bible však nevyžaduje, aby si muž nebo žena zakrývali hlavu, s výjimkou zvláštních příležitostí.
Podle biblického popisu (Ex 28:4, 37, 40 atd.) nosil velekněz mitru (מִצְנֶפֶת, mitznefet, v ruské bibli kidar) a zbytek kněží nosí jiný druh pokrývky hlavy ( מִגְבַּעַת, migba‘at). Obecně bylo zahalování hlavy a zahalování obličeje považováno za znamení smutku nebo hanby (15Sam 30:19; 4:5-14; Jer 3:4-6; Ester 12:15) v biblickém i talmudickém krát . Osoby podrobené herem a malomocní si museli zahalit hlavu (MK. 14a); ti, kteří se postili během sucha, měli udělat totéž (Ta’an. 14b). Zakrytí hlavy a částečné zakrytí obličeje talitem, zvláště při modlitbě, bylo považováno za projev úcty a bázně před Božskou přítomností (Hag. 11b atd.). Pokrývka hlavy vědců, stejně jako jiných vážených osob, byla považována za důkaz jejich vysokého postavení (Psah. 29b). Naopak zakrytí hlavy svobodného muže bylo považováno za projev drzosti (Kid. XNUMXb). Na starověkých obrazech (například v synagoze v Dura Europos) jsou Židé obvykle znázorněni s holými hlavami.
Podle Talmudu (st. 30b) bylo zakrytí mužské hlavy volitelné. Navíc to podle tradice panující v Eretz Israel platilo i pro dobu kněžského požehnání (Birkat-koхanime). Francouzští a španělští rabíni středověku dodržovali tuto tradici a považovali zahalování hlavy při modlitbě a studiu Tóry pouze za zvyk a někteří z nich se sami modlili s odkrytou hlavou. Pokrývka hlavy jako výraz ir’at shamayim (strach z Boha) se postupně rozšířil mezi aškenázské rabíny (viz Ashkenazim), kteří v tomto navázali na babylonské učence. Tito rabíni však také považovali zahalování hlavy v každodenním životě pouze za důstojný zvyk, nikoli za povinné pravidlo. Nicméně mezi tradičním židovstvem bylo chodit s nepokrytou hlavou považováno za nevhodnou lehkovážnost (kallut roš), a proto se postupem času staly zakázány. Podle některých je pokrývka hlavy důležitější venku než uvnitř.
Pokrývka hlavy se stala jedním z nejžhavějších témat debat mezi zastánci reformního judaismu a zastánci ortodoxního judaismu. Většina ortodoxních křesťanů (s výjimkou některých komunit) považuje pokrývku hlavy v synagoze i mimo ni za znak věrnosti židovské tradici a vyžaduje neustálé nošení alespoň jarmulky (hebrejsky – kippa, v jidiš – Jarmulka), na které lze nosit čepici nebo klobouk. Podle učení kabaly je při modlitbě a pronášení požehnání vyžadováno dvojité zakrytí hlavy. Zahalování hlavy během bohoslužeb v synagoze je povinné pro vyznavače konzervativního judaismu a nepovinné pro reformní judaismus.
V biblických dobách si ženy zřejmě často zakrývaly hlavu šátkem nebo pláštěnkou, což bylo považováno za projev zvláštní skromnosti. „Odříznout“ ženě korunu nebo rozpustit její vlasy ji znamenalo ponížit nebo potrestat (Iz 3:17; srov. Nm 5:18). V talmudských dobách si ženy vždy zakrývaly hlavu (St 30b; Num. R. 9:16). Některé agadické zdroje (viz Hagada) vysvětlují tento zvyk ženinou hanbou a vinou za Evin hřích (Gn 17:8 atd.). Muž měl právo rozvést se se svou ženou, aniž by jí vrátil věno, pokud se objevila na ulici prostovlasá (Kap. 7:6). Dívka si nemohla zakrýt hlavu až do svatby (avšak v některých sefardských komunitách byla pokrývka hlavy povinná i pro dívky; viz Sephardim). Zbožné ženy si zakrývaly hlavu nejen na ulici, ale i doma (to dělala například Kimhit, matka několika velekněží; Yoma 47a; Lv 20:11).
Pro ženy však bylo přísně povinné zahalovat si hlavu pouze na veřejných místech nebo v přítomnosti cizí osoby, což se stalo zvykem přijímaným ve všech židovských obcích. Okraje účesu by mohly být otevřené. Do konce 18. stol. v některých komunitách ženy začaly nosit paruku (jidiš – shaytle), což však vyvolalo nesouhlas některých pravoslavných rabínů. V dnešní době si ženy vždy zakrývají hlavu pouze v přísně ortodoxních kruzích a mezi nimi хa-‘eda хharedite (viz karta Natorei) vdané ženy nosí šátek nebo paruku na nakrátko oříznuté hlavě. Během synagogálních bohoslužeb přetrvává zvyk žen zahalovat si hlavu i v některých reformních komunitách.
Viz také Oblečení. židovské klobouky. 1–2. Anglie. 13. století 3–5. Německo. 13. století 6–8. Francie. 13. století 9. Rýnské země. 13. století 10. Kostnice (historická oblast, Švýcarsko a Německo). 1417 11. Nizozemsko. 15. století 12. Itálie. 15. století 13–14. Německo. 15. století 15–17. Rýn přistane. 15. století 18–19. Červi. 16. století 20. Německo. 16. století 21. Worms (portrét Michaela Gernsheima, „židovského biskupa“). 17. století 22. Švábsko. 17. století 23. Frankfurt nad Mohanem. 1630 24–25. Polsko. 1765 26–27. Varšava. 1825 28. Krakov. 17.–18. století 29. Podolí. 1750. 30. Tunisko. 1800 31. Maroko. 1800 32. Morava. 1800 33. Rusko. 19. století 34. Kavkaz, místní Žid. 19. století 35. Rusko, Karaite-Gazzan. 19. století 36–37. Tunisko. 19. století 38. Rusko, Žid v jarmulce. 19. století 39. Anglie, rabín. 19. století Juish Encyklopedie. New York – Londýn.
- ■ První
- ◄ Předchozí
- ▲ Seznam
- Dráha. ►
- Poslední ■
