Mlok ohnivý nebo skvrnitý (Salamandra salamandra) je asi nejznámějším obojživelníkem (kromě čolků). Mlok ohnivý žije v lesích a kopcovitých oblastech velké části západní, jižní a střední Evropy a také na severu Středního východu. V zemích bývalého SSSR žije pouze na území Ukrajiny, konkrétněji v Karpatech. Barva je lesklá, pozadí je černé a jsou na něm rozesety žluté skvrny. Umístění a velikost těchto skvrn se u každého jedince liší.
Nohy jsou silné a krátké. Tlapky mají čtyři přední a pět zadních prstů. Chybí plovací membrány. Tlama je tupě zaoblená, velké černé oči. Nad očima je žluté obočí. Za očima jsou jedovaté žlázy zvané příušní žlázy. Zuby jsou ostré a kulaté. Tělo je široké a masivní. Ocas je v průřezu kulatý. Samci jsou menší než samice, jsou štíhlejší a váží méně. Tlapky samců jsou delší, a když se přední a zadní končetiny spojí, překrývají se. Orgány laterální linie jsou přítomny pouze v larválním stádiu.
Mlok skvrnitý je noční zvíře a lze ho vidět pouze ve dne po dešti. Celý den tráví v díře opuštěné hlodavci, štěrbině mezi kameny, pod padlým starým stromem nebo v dutině. V případě potřeby může samostatně vykopat úkryt asi 40 cm dlouhý a 4-6 cm široký v měkké půdě.
S nástupem chladného počasí tento tvor otupí, předtím si vybral odlehlé místo s vysokou vzdušnou vlhkostí a chráněné před mrazem. K zimnímu spánku jsou vhodné sklepy, studny, jeskyně nebo jeskyně. Mlok se vynořuje ze zimního spánku v březnu až květnu, kdy teplota vzduchu dosáhne 8-10°C.
Mlok ohnivý požírá různé bezobratlé: žížaly, slimáky, dřevomorky, hmyz (mouchy, stonožky, brouci atd.), hlemýždě. Když to klima dovolí, loví po celý rok. Přes den loví vypláznutím jazyka jako žáby a ropuchy. Pokud se mlok přiblíží ke kořisti na vzdálenost do 3 centimetrů, pak už ji nelze zachránit. V noci loví pomocí svého čichu.
Žije v podhůří a horách (dosahuje až 2000 m). Vyhýbá se suchým a otevřeným místům. Mlok ohnivý žije na zalesněných svazích břehů řek a potoků, ve starých bukových lesích posetých nadílkou (nevyhýbá se ani smíšeným, ba ani jehličnatým lesům). Miluje měkké mechy, kde populace dosahuje 1-2 jedinců na 100 m2.
Na konci jara, když se půda již dobře prohřála, zahajují mloci skvrnité období páření. Vzrušený samec, zvedající hlavu vysoko, jde hledat svou lásku paní. Mloci mají vyvinutou ovoviviparitu – vývoj vajíček probíhá ve vejcovodech samice. Před narozením mláďat samice spěchá do jezírka, proto by voda v teráriu měla být udržována čistá a čerstvá. Poté jsou vejce kladena do vody. Plně vytvořené larvy okamžitě roztrhnou vaječné skořápky a rozptýlí se. Stává se to ale i jinak: vajíčka jsou kladena nezralá a vývoj pokračuje několik dní ve vodě. V tomto případě se larvy líhnou pouze v čisté vodě bohaté na kyslík.
Mají tři páry opeřených vnějších žáber, na kořenech končetin jsou viditelné žluté skvrny, ocas je dlouhý, zploštělý, lemovaný širokým ploutvovým záhybem, který na hřbetě přechází v hřeben. Hlava je velká, kulatá, tělo je vysoké, bočně stlačené. Larvy mloka ohnivého jsou predátoři a často se zabývají kanibalismem. Období larev trvá celé léto, metamorfóza končí v srpnu-září, s délkou larev 50-60 mm. Plně formovaní malí mloci začínají dýchat plícemi a opouštějí rybník. Před koncem metamorfózy se larvy začnou plazit po dně, často stoupají k hladině vody, aby se prodýchaly. Tito obojživelníci pohlavně dospívají ve věku 2–4 let s délkou těla asi 12–14 cm.
Na hlavě mloka za očima jsou velké podlouhlé „bradavice“ – příušní žlázy, které produkují viskózní mléčnou sekreci. Žlázy a póry, které vylučují jedovaté sekrety, jsou také umístěny po stranách těla zvířete. Mlok ohnivý produkuje jed – salamandrin, což je alkaloid působící na nervový systém (způsobující křeče, poruchy dýchání, srdeční arytmii a částečné ochrnutí), paralyzuje centra prodloužené míchy. Pokud pes sežere mloka, může zemřít na otravu. Smrtelná dávka salamandrinu pro myš je asi 70 mcg. Mlok nemůže poškodit lidské zdraví (samozřejmě pokud nejsou tato zvířata sežrána ve významném množství), i když dostat jeho sekrety do očí, sliznic nebo nezahojených škrábanců může způsobit citlivé pálení a podráždění.
Nejnebezpečnějším tvorem pro mloky jsou hadi. Ohniví mloci se také snaží nezachytávat pohledy ptáků a divokých prasat, kterým také nevadí jíst na těchto obojživelnících. Ve vodě se mlok může stát kořistí velkých dravých ryb. Například štika.
V přírodě se tito ocasí obojživelníci dožívají přibližně 14 let. Existují však informace o jednotlivých zástupcích, kteří žili v zajetí, jejichž věk dosáhl až 50 let.
Zajímavosti:
— Vědecký název pochází z perštiny. سمندر (samandar): sām – „oheň“, andarūn – „uvnitř“.
— Ohnivý mlok má hlas. V období páření samci systematicky vydávají charakteristické zvuky – tupé pískání, vrzání, tiché skřípání. Zvuky se v určitých časových intervalech opakují.
— Druh mloka ohnivého pocházející z Kantábrie ve Španělsku je jednou z populací, u kterých se skvrny na kůži spojily a vytvořily pruhy stékající po obou stranách těla.
— Mlok ohnivý je zvíře obdařené výjimečnou schopností regenerace ztracených končetin a ocasu.
— V Karpatech se tomuto obojživelníku říká ještěrka deštivá, protože za teplých deštivých dnů opouští svůj úkryt a tu a tam upoutá zraky lidí.
— Je známo 15 poddruhů. Nominátní poddruh žije na Balkánském poloostrově, občas se vyskytuje v jižním Německu a Polsku.
— V hebrejské legendě „Brány nebes“ jsou následující řádky: „Z ohně se rodí zvíře zvané mlok, které se živí pouze ohněm; a oheň je jeho záležitostí a objeví se v plamenech pecí, které hoří sedm let.“
„Zajímavé je, že při porodu se mlok nedostane do vody celý, ale ponoří tam pouze zadní část těla.
