Jako se mezi Srby povídá o vodníkovi, tak se také o jeho ženě povídají všelijaké báchorky. Někdy ji viděli, jak u potoka neb u rybníka přede nebo své šaty bílí, neb své mokré vlasy česá. Přichází i někdy jako její muž na trhu. Když on žito kupuje a platí je dráže než jiný, nastane drahota. Když ale prodává levněji než jiní, zlaciní. Rovněž tak činí jeho žena; ovšem ne s žitem, ale s máslem. Poznatelná je na trhu po mokrém okraji své sukně. Jedenkrát byla také v šestinedělí a povídá se báchorka o jejích porodních bolestech na tento spůsob:
Jedna žena žala jednou kdesi při vodě (kde? není známo) trávě. Přiblížila se k ní nesmírně tlustá žába. Mrzuta i také pečlivá o život tvořila řekla ta spravedlivá žena k ní:
“Pryč, žábo, sice ti budu bábou.”
Za nějakou dobu, když byla již na událost zapomněla, přišel k ní jakýsi muž a upomenul ji na její slib, požádal ji, aby šla s ním a jeho manželce babila. S velkou srdečnou starostí se tázala u vrchnosti a duchovenstva o radu a poučení.
Dostala tu radu, že má svůj slib splnit. Šla tedy bez obav s tím mužem. Když tam přišla, kde si tehdy s žábou učinil známost, rozdělil muže prutem jak kdysi Mojžíš holí vodu na dva díly a zavedl ji po suchu do své mokré domácnosti. Tu našla jeho manželku v největších porodních bolestech. Se vší obratností a k spokojenosti dospělé šestinedělky vykonala svou věc a brzy bylo zdravé a čilé dítě narozeno. Jako dík za tu pomoc, kterou přinesla, dala jí koutnice tu radu, aby si za to více nežádala, než-li dle slušnosti a náležitosti této práce se cení. Dle této rady také jednala a když vodník na to celou míru plnou všelijakých peněz přinesl a jí říkal, aby si z nich dle libosti vzala, co chce, nebrala si přece víc než měla právo. A bylo to její štěstí a k zlosti vodníkově, který by jí chtěl nejraději dle svého šibalství krk zakroutit. Poněvadž pak si ona více nežádala, musel ji bez úhony zase propustit. Jako dříve udeřil zase svým prutem do vody, která se rozdělila, a po suché pěšince vyšla ta žena zase z vody, která se zase ihned zavřela, jak z ní vystoupila. Co se stalo s dítětem, kterému na svět pomohl, nikdy se nedověděla (1587: Svazek I, s.46-47).
Srbové rádi mluví o mořském muži a vyprávějí nejrůznější příběhy o jeho ženě. Občas ji viděli, jak se točila u potoka nebo rybníka, nebo si bělila šaty nebo si česala vlasy. A pak by stejně jako její manžel přišla na trh. A zvyk je takový: když vodník koupí pšenici a draze za ni zaplatí, všude vznikají vysoké ceny. Když to vodník prodá levněji než ostatní, všechno zlevní. Jeho žena dělá to samé s máslem. Na trhu ji poznáte podle mokrého lemu na sukni. Byla jednou jedna vodníkova žena při porodu a o jejích porodních bolestech vyprávějí následující:
Jedna žena jednou čistila trávu u vody. Přiblížila se k ní neuvěřitelně tlustá ropucha. I když to bylo nepříjemné
žena, ale bála se o život toho tvora, bála se, aby mu neublížila srpem, a řekla:
– Jdi pryč, ropucho, protože budu tvoje porodní bába.
Po nějaké době, když žena na rozhovor úplně zapomněla, za ní přišel jistý muž, připomněl jí její slib a požádal ji, aby šla s ním a pomohla jeho ženě při porodu. Žena s velkým vzrušením požádala šlechtice a duchovenstvo o radu a poučení, co mají dělat.
Dostala radu, aby splnila svůj slib. Pak šla beze strachu s tímto mužem (a byl to mořský muž). Když přišla na místo, kde potkala ropuchu, muž rozdělil prutem na dvě poloviny, jak to kdysi udělal Mojžíš, a suchou ji odnesl do svého podvodního hospodaření. Žena viděla manželku mořského muže v nejtěžších porodních bolestech. Žena se vší obratností a ke spokojenosti rodící matky vykonala svou práci a brzy se narodilo zdravé dítě. Rodící žena jí jako vděčnost za pomoc doporučila, aby za svou práci nežádala víc, než si obvykle váží. Když mořský muž přinesl ženě celou míru všech druhů peněz a řekl jí, aby si vzala, kolik chce, nevzala si víc než obvykle. A to bylo k jejímu štěstí a k hněvu mořského muže, protože chtěl ženě zakroutit krkem pro svůj žert. A protože nežádala nic navíc, byl mořský muž povinen ji bez překážek propustit. Stejně jako předtím udeřil do vody prutem, který se rozdělil a žena vyšla po suchu pěšky a voda se za ní rychle spojila. Žena se nikdy nedozvěděla, co se stalo s dítětem, které se narodilo mořskému muži (1225: s. 174–175; 1586: s. 189–190).
Jako se mezi Srby povídá o vodníkovi, tak se také o jeho ženě povídají všelijaké báchorky. Někdy ji viděli, jak u potoka neb u rybníka přede nebo své šaty bílí, neb své mokré vlasy česá. Přichází i někdy jako její muž na trhu. Když on žito kupuje a platí je dráže než jiný, nastane drahota. Když ale prodává levněji než jiní, zlaciní. Rovněž tak činí jeho žena; ovšem ne s žitem, ale s máslem. Poznatelná je na trhu po mokrém okraji své sukně. Jedenkrát byla také v šestinedělí a povídá se báchorka o jejích porodních bolestech na tento spůsob:
Jedna žena žala jednou kdesi při vodě (kde? není známo) trávě. Přiblížila se k ní nesmírně tlustá žába. Mrzuta i také pečlivá o život tvořila řekla ta spravedlivá žena k ní:
“Pryč, žábo, sice ti budu bábou.”
Za nějakou dobu, když byla již na událost zapomněla, přišel k ní jakýsi muž a upomenul ji na její slib, požádal ji, aby šla s ním a jeho manželce babila. S velkou srdečnou starostí se tázala u vrchnosti a duchovenstva o radu a poučení.
Dostala tu radu, že má svůj slib splnit. Šla tedy bez obav s tím mužem. Když tam přišla, kde si tehdy s žábou učinil známost, rozdělil muže prutem jak kdysi Mojžíš holí vodu na dva díly a zavedl ji po suchu do své mokré domácnosti. Tu našla jeho manželku v největších porodních bolestech. Se vší obratností a k spokojenosti dospělé šestinedělky vykonala svou věc a brzy bylo zdravé a čilé dítě narozeno. Jako dík za tu pomoc, kterou přinesla, dala jí koutnice tu radu, aby si za to více nežádala, než-li dle slušnosti a náležitosti této práce se cení. Dle této rady také jednala a když vodník na to celou míru plnou všelijakých peněz přinesl a jí říkal, aby si z nich dle libosti vzala, co chce, nebrala si přece víc než měla právo. A bylo to její štěstí a k zlosti vodníkově, který by jí chtěl nejraději dle svého šibalství krk zakroutit. Poněvadž pak si ona více nežádala, musel ji bez úhony zase propustit. Jako dříve udeřil zase svým prutem do vody, která se rozdělila, a po suché pěšince vyšla ta žena zase z vody, která se zase ihned zavřela, jak z ní vystoupila. Co se stalo s dítětem, kterému na svět pomohl, nikdy se nedověděla (1587: Svazek I, s.46-47).
Srbové rádi mluví o mořském muži a vyprávějí nejrůznější příběhy o jeho ženě. Občas ji viděli, jak se točila u potoka nebo rybníka, nebo si bělila šaty nebo si česala vlasy. A pak by stejně jako její manžel přišla na trh. A zvyk je takový: když vodník koupí pšenici a draze za ni zaplatí, všude vznikají vysoké ceny. Když to vodník prodá levněji než ostatní, všechno zlevní. Jeho žena dělá to samé s máslem. Na trhu ji poznáte podle mokrého lemu na sukni. Byla jednou jedna vodníkova žena při porodu a o jejích porodních bolestech vyprávějí následující:
Jedna žena jednou čistila trávu u vody. Přiblížila se k ní neuvěřitelně tlustá ropucha. I když to bylo nepříjemné
žena, ale bála se o život toho tvora, bála se, aby mu neublížila srpem, a řekla:
– Jdi pryč, ropucho, protože budu tvoje porodní bába.
Po nějaké době, když žena na rozhovor úplně zapomněla, za ní přišel jistý muž, připomněl jí její slib a požádal ji, aby šla s ním a pomohla jeho ženě při porodu. Žena s velkým vzrušením požádala šlechtice a duchovenstvo o radu a poučení, co mají dělat.
Dostala radu, aby splnila svůj slib. Pak šla beze strachu s tímto mužem (a byl to mořský muž). Když přišla na místo, kde potkala ropuchu, muž rozdělil prutem na dvě poloviny, jak to kdysi udělal Mojžíš, a suchou ji odnesl do svého podvodního hospodaření. Žena viděla manželku mořského muže v nejtěžších porodních bolestech. Žena se vší obratností a ke spokojenosti rodící matky vykonala svou práci a brzy se narodilo zdravé dítě. Rodící žena jí jako vděčnost za pomoc doporučila, aby za svou práci nežádala víc, než si obvykle váží. Když mořský muž přinesl ženě celou míru všech druhů peněz a řekl jí, aby si vzala, kolik chce, nevzala si víc než obvykle. A to bylo k jejímu štěstí a k hněvu mořského muže, protože chtěl ženě zakroutit krkem pro svůj žert. A protože nežádala nic navíc, byl mořský muž povinen ji bez překážek propustit. Stejně jako předtím udeřil do vody prutem, který se rozdělil a žena vyšla po suchu pěšky a voda se za ní rychle spojila. Žena se nikdy nedozvěděla, co se stalo s dítětem, které se narodilo mořskému muži (1225: s. 174–175; 1586: s. 189–190).
V Praze a v Podskalí často prý ho vídali k večeru na vorách. Za dne vyvěšoval nad vodou pěkné červené pentličky, jakmile se některé dítě dotklo, hned bylo ve vodě a utopilo se. Přívozníci už je znali a říkali doma: “Vyskakují zase pentličky, ať děti k vodě nechodí!” Vodník chodíval také na jarmarky a dobře už ho znali: míval zelený kabát, z levého šosu mu kapalo, u levé ruky mu scházel palec a huhňal. Prodavači na jarmarce rádi ho viděli, a zvláště ševci, volajíce na něj, aby jim dal počinek. Jemu prvnímu nejraději prodávali, protože měli potom v odbytu štěstí. Navečer chodíval vodník někdy také do hospody na pivo, a tu se vždycky šenkýřky těšily: “Ten zelený pán sem jde, to budeme mít moc lidu!” Kamkoli přišel, vždycky se tam sešlo přemnoho lidu, ale vždycky taky o půlnoci nastala pranice a někdo v ní byl zabit. Jednou ho prý chytili na nastražená lýka, ve kterých se prý nemůže hnout. Tu začal žalostně prositi: “Ach, jen mne spusťte, jen mne spusťte, jen tentokrát mne spusťte! už nikomu neublížím.” A když ho pustili, dal se do hlasitého smíchu a žluňk do vody!
Vodníkova žena
Žena Vodníkova vycházela také častěji z vody ven, říkali jí Sára. Jedna chalupnice chtěla se s ní a měla rády, žena Vodníkova často ji navštěvovala, a když chalupnice s ní, vyšla jen k vodě chtěla mluvit a zavolala: “Sára” a Vodníková hned se ozvala a vyšla z vody ven. Pak chalupnice slehla a udělala Vodníkovu ženu svému dítěti kmotrou. Když pak to dítě povyrostlo, vzala je jednou žena Vodníkova s sebou do svého domu. Přišly k vodě, Vodníková mrštila proutkem na vodu a udělaly se dolů schody jako do sklepa. Vodník nebyl doma, v jeho stavení vidělo to dítě na stole celou řadu pokliček i ptalo se, co to? Vodníková odpověděla: “Nesahej na to, jsou pod tím duše utopených.” Ale když Vodníková poodešla, dítě ze zvědavosti své přece jednu pokličku pozvedlo a jedna duše odtud vyletěla. Když potom Vodníková zase přišla, hned poznala, co se stalo, a honem vyvedla dítě z vody ven, nejprve nežli by Vodník přišel, aby ho snad proto neutopil.
Vodníkova děvečka
Jednou prý také nějaká děvečka u Vodníka sloužila. Měla na práci hospodářství. Ale kdykoli Vodník odcházel, vždycky přikazoval, aby žádné pokličky s hrnců nesundavala. A bylo tam mnoho hrnců pokličkami přikrytých. Přečtěte si více I odkryla pokličku a z hrnce vyletěla dušička a děkovala jí, že ji vypustila z vězení. “A já ti za to odsloužím, že budeš šťastná.” Potom, když se Vodník vrátil, hned to poznal, řka: “Tys odkryla pokličku!” Děvečka dala se do prošení, aby se nehněval, a on jí to sice odpustil, ale musela hned od něho ze služby jíti.
Voda
V Praze na Podskali ho vídali prý často večer na raftech. Přes den věšel nad vodu krásné červené stužky: jakmile se jich dítě dotklo, okamžitě spadlo do vody a utopilo se. Dopravci to věděli a doma řekli:
— Znovu se objevily stuhy. Udržujte děti mimo dosah vody!
Vodyanoy také chodil na trhy a tam ho dobře znali. Vždycky nosil zelený kabátek, kapalo mu z levého lemu, chyběl mu jeden prst na levé ruce a nosařil. Obchodníci na veletrhu byli velmi potěšeni, když ho viděli, zejména obuvníci, a vyzvali ho k iniciativě. Nejraději mu prodali jako první, protože poté obchod šel čile. Večer šel vodník do krčmy na pivo a pak se všechny krčmy zaradovaly:
– Přichází zelený pán, teď tam bude hodně lidí.
Kam šel, tam se vždy sešlo hodně lidí, ale o půlnoci se vždy strhla rvačka a někdo byl zabit.
Jednou ho prý pevně svázali kly, takže se nemohl hýbat. Smutně prosil:
– Oh, nech mě jít, nech mě jít, nech mě jít jen jednou! Nepřiblížím se k nikomu jinému.
A když ho pustili, hlasitě se zasmál a spadl do vody!
Mořanova žena
Vodyanoyova manželka také často vycházela z vody. Jmenovala se Sarah. Jeden majitel se s ní seznámil a stali se přáteli. Vodyanoyova žena ji často navštěvovala. Když s ní tato žena chtěla mluvit, přistoupila k řece a zavolala:
A Vodyanoyova žena okamžitě odpověděla a vyšla z vody.
Tato žena porodila a povolala Vodyanoyovu manželku, aby byla její kmotrou.
Když dítě vyrostlo, Vodyanoyova žena ho jednou vzala do svého domu. Blížili se k řece. Vodyanoyova žena hodila větvičku do řeky a sestoupilo se schodiště, jako by bylo do sklepa. Vodník nebyl doma. Dítě vidělo na svém stole celou řadu víček a zeptalo se, co to je.
“Nedotýkejte se jich: pod nimi jsou duše utopených lidí,” odpověděla Vodyanoyova žena.
Ale když vyšla, dítě ze zvědavosti přesto zvedlo jedno víko a vyletěla odtud duše. Když se Vodyanoyova žena vrátila, okamžitě si uvědomila, co se stalo, a rychle vzala dítě z řeky, než Vodyanoy přišel a utopila ho za to.
Mořanská služka
Říká se, že Vodyanoy měl jen jednu dívku jako dělnici. Měla ve svých rukou celou domácnost. Ale když Vodyanoy odešel z domu, vždy jí nařídil, aby nesnímala poklici z žádného z hrnců. A bylo tam mnoho hrnců zakrytých pokličkou. Dívka byla zvědavá; Procházela kolem, zaklepala na poslední hrnec, něco zareagovalo a zaskřípalo tam. Otevřela víko. Duše odtamtud vyletěla a začala jí děkovat za propuštění z vězení.
“Naservíruji ti to, budeš šťastný.”
Když se Vodyanoy vrátil, okamžitě zjistil, co se stalo, a řekl:
– Otevřel jsi víko!
Dívka ho začala prosit, aby se nezlobil, ale přestože jí odpustil, musela toto místo okamžitě opustit (1588: s. 262-264).
Vodník
V Praze a v Podskalí často prý ho vídali k večeru na vorách. Za dne vyvěšoval nad vodou pěkné červené pentličky, jakmile se některé dítě dotklo, hned bylo ve vodě a utopilo se. Přívozníci už je znali a říkali doma: “Vyskakují zase pentličky, ať děti k vodě nechodí!” Vodník chodíval také na jarmarky a dobře už ho znali: míval zelený kabát, z levého šosu mu kapalo, u levé ruky mu scházel palec a huhňal. Prodavači na jarmarce rádi ho viděli, a zvláště ševci, volajíce na něj, aby jim dal počinek. Jemu prvnímu nejraději prodávali, protože měli potom v odbytu štěstí. Navečer chodíval vodník někdy také do hospody na pivo, a tu se vždycky šenkýřky těšily: “Ten zelený pán sem jde, to budeme mít moc lidu!” Kamkoli přišel, vždycky se tam sešlo přemnoho lidu, ale vždycky taky o půlnoci nastala pranice a někdo v ní byl zabit. Jednou ho prý chytili na nastražená lýka, ve kterých se prý nemůže hnout. Tu začal žalostně prositi: “Ach, jen mne spusťte, jen mne spusťte, jen tentokrát mne spusťte! už nikomu neublížím.” A když ho pustili, dal se do hlasitého smíchu a žluňk do vody!
Vodníkova žena
Žena Vodníkova vycházela také častěji z vody ven, říkali jí Sára. Jedna chalupnice chtěla se s ní a měla rády, žena Vodníkova často ji navštěvovala, a když chalupnice s ní, vyšla jen k vodě chtěla mluvit a zavolala: “Sára” a Vodníková hned se ozvala a vyšla z vody ven. Pak chalupnice slehla a udělala Vodníkovu ženu svému dítěti kmotrou. Když pak to dítě povyrostlo, vzala je jednou žena Vodníkova s sebou do svého domu. Přišly k vodě, Vodníková mrštila proutkem na vodu a udělaly se dolů schody jako do sklepa. Vodník nebyl doma, v jeho stavení vidělo to dítě na stole celou řadu pokliček i ptalo se, co to? Vodníková odpověděla: “Nesahej na to, jsou pod tím duše utopených.” Ale když Vodníková poodešla, dítě ze zvědavosti své přece jednu pokličku pozvedlo a jedna duše odtud vyletěla. Když potom Vodníková zase přišla, hned poznala, co se stalo, a honem vyvedla dítě z vody ven, nejprve nežli by Vodník přišel, aby ho snad proto neutopil.
Vodníkova děvečka
Jednou prý také nějaká děvečka u Vodníka sloužila. Měla na práci hospodářství. Ale kdykoli Vodník odcházel, vždycky přikazoval, aby žádné pokličky s hrnců nesundavala. A bylo tam mnoho hrnců pokličkami přikrytých. Přečtěte si více I odkryla pokličku a z hrnce vyletěla dušička a děkovala jí, že ji vypustila z vězení. “A já ti za to odsloužím, že budeš šťastná.” Potom, když se Vodník vrátil, hned to poznal, řka: “Tys odkryla pokličku!” Děvečka dala se do prošení, aby se nehněval, a on jí to sice odpustil, ale musela hned od něho ze služby jíti.
Voda
V Praze na Podskali ho vídali prý často večer na raftech. Přes den věšel nad vodu krásné červené stužky: jakmile se jich dítě dotklo, okamžitě spadlo do vody a utopilo se. Dopravci to věděli a doma řekli:
— Znovu se objevily stuhy. Udržujte děti mimo dosah vody!
Vodyanoy také chodil na trhy a tam ho dobře znali. Vždycky nosil zelený kabátek, kapalo mu z levého lemu, chyběl mu jeden prst na levé ruce a nosařil. Obchodníci na veletrhu byli velmi potěšeni, když ho viděli, zejména obuvníci, a vyzvali ho k iniciativě. Nejraději mu prodali jako první, protože poté obchod šel čile. Večer šel vodník do krčmy na pivo a pak se všechny krčmy zaradovaly:
– Přichází zelený pán, teď tam bude hodně lidí.
Kam šel, tam se vždy sešlo hodně lidí, ale o půlnoci se vždy strhla rvačka a někdo byl zabit.
Jednou ho prý pevně svázali kly, takže se nemohl hýbat. Smutně prosil:
– Oh, nech mě jít, nech mě jít, nech mě jít jen jednou! Nepřiblížím se k nikomu jinému.
A když ho pustili, hlasitě se zasmál a spadl do vody!
Mořanova žena
Vodyanoyova manželka také často vycházela z vody. Jmenovala se Sarah. Jeden majitel se s ní seznámil a stali se přáteli. Vodyanoyova žena ji často navštěvovala. Když s ní tato žena chtěla mluvit, přistoupila k řece a zavolala:
A Vodyanoyova žena okamžitě odpověděla a vyšla z vody.
Tato žena porodila a povolala Vodyanoyovu manželku, aby byla její kmotrou.
Když dítě vyrostlo, Vodyanoyova žena ho jednou vzala do svého domu. Blížili se k řece. Vodyanoyova žena hodila větvičku do řeky a sestoupilo se schodiště, jako by bylo do sklepa. Vodník nebyl doma. Dítě vidělo na svém stole celou řadu víček a zeptalo se, co to je.
“Nedotýkejte se jich: pod nimi jsou duše utopených lidí,” odpověděla Vodyanoyova žena.
Ale když vyšla, dítě ze zvědavosti přesto zvedlo jedno víko a vyletěla odtud duše. Když se Vodyanoyova žena vrátila, okamžitě si uvědomila, co se stalo, a rychle vzala dítě z řeky, než Vodyanoy přišel a utopila ho za to.
Mořanská služka
Říká se, že Vodyanoy měl jen jednu dívku jako dělnici. Měla ve svých rukou celou domácnost. Ale když Vodyanoy odešel z domu, vždy jí nařídil, aby nesnímala poklici z žádného z hrnců. A bylo tam mnoho hrnců zakrytých pokličkou. Dívka byla zvědavá; Procházela kolem, zaklepala na poslední hrnec, něco zareagovalo a zaskřípalo tam. Otevřela víko. Duše odtamtud vyletěla a začala jí děkovat za propuštění z vězení.
“Naservíruji ti to, budeš šťastný.”
Když se Vodyanoy vrátil, okamžitě zjistil, co se stalo, a řekl:
– Otevřel jsi víko!
Dívka ho začala prosit, aby se nezlobil, ale přestože jí odpustil, musela toto místo okamžitě opustit (1588: s. 262-264).
Originál (cz) Překlad (ru) Oba
Vodyanoy – ve slovanské mytologii zlý duch, ztělesnění prvků vody jako negativní a nebezpečný princip
Překlad z češtiny Dmitrij Aleksandrovič Gorbov.
Existuje mnoho lidových legend, které nám říkají, že báječní vodní tvorové, kteří se nemůžou pomstít lidem, si vybíjejí hněv na svých potomcích. Jedna z těchto legend vypráví, jak lesní obr, který unesl pouhou smrtelnou dívku jako svou manželku, ji držel sedm let, a když od něj utekla, z pomsty za ni roztrhal své děti, které s nimi žily. její. Stejná legenda je známá i mezi Lužičany.
Můj manžel chodí – nedej bože!
na mokru i na suchu.
Jak praví legenda, mořského muže lze od obyčejných lidí odlišit kromě jiných znaků i podle toho, že mu z levého lemu šatů neustále kape voda.
Pod vodou se skrývá ve sklenicích
Bublinky, které občas stoupají ze dna hlubokých rybníků a jezer, jako by někdo v hlubinách pod nimi obracel převrácený hrnec a vypouštěl z něj vzduch, daly vzniknout přesvědčení, že vodník na dně sbírá duše utopených lidí pod vodou. převrácené hrnce.
Češi věří, že těm, kteří se vracejí z onoho světa, jsou dána slova na rozloučenou, aby nikoho na tomto světě neobjímali a nelíbali, jinak bude pozemská láska silnější než láska nadpozemská a můžete zapomenout a ztratit vše, co bylo drahé na onom světě ( 1588: str. 286-287).
