U mořských ďasů je mnoho důležitých imunitních genů zcela vypnuto – to vše proto, aby se samec a samice mohli vzájemně propojit.
Ryby hlubinné žijí v místech, kam nepronikne téměř žádné sluneční světlo. Neustálá tma kolem samozřejmě velmi ztěžuje život – musíte nějak hledat potravu a nějak se rozmnožovat, nic kolem nevidět. Pro lov mají všechny rybářské ryby „rybářský prut“ (nebo illicium) – upravený paprsek hřbetní ploutve s masitou kožovitou návnadou (eska) na konci. U hlubinných rybářů rybářský prut svítí i proto, že v něm žijí bioluminiscenční bakterie – světlo k ďasům přitahuje ty, které by mohli pozřít.
Johnsonova melanocéta neboli Johnsonův černý ďas je samice se samcem na břiše. (Foto: Edith A. Widder)
Panamská fotokoryna, samice se samcem, která se jeví jako výběžek na zádech samice. Toto je jeden z těch ďasů, kteří nemají vůbec žádné protilátky. (Foto: Theodore W. Pietsch/University of Washington)
S reprodukcí se vše ukázalo jako složitější. Hlubinní ďasové jsou známí svým silným sexuálním dimorfismem. Jejich samice jsou poměrně velké (a vypadají mimochodem jako skutečná noční můra), ale samců si hned nevšimnete – jsou o řád menší než samice a vzhledově jsou spíše nenápadní; mohou být zaměněny s potěrem někoho jiného. Najít samičky, které jsou roztroušeny ve tmě ve vodním sloupci, je nesmírně obtížné, a to i přesto, že samci mají velké oči a vyvinuté čichové orgány. Takže samec, který konečně našel samičku, se k ní jednoduše přiblíží. Tkáně samce a samice srůstají, cévy se spojují, takže samec se živí na úkor samice. Zřejmě díky své malinké velikosti nezpůsobuje samici žádné nepohodlí. I když se tento životní styl nazývá sexuální parazitismus, lze říci, že samec vypadá méně jako parazit a spíše jako reprodukční nástroj, který je vždy po ruce.
Možná, slovy o sjednocení tkání muže a ženy, někoho napadla otázka – co imunita? Dobře víme, že imunitní systém dokáže rozlišit naše vlastní tkáně od cizích: kontroluje speciální „molekulární pasy“, které má každá buňka. Pokud se ukáže, že „pas“ není váš, pokud imunitní buňky zaznamenají nějaké cizí molekuly, spustí obrannou reakci: proti cizím molekulám se syntetizují protilátky a imunitní buňky jednoduše začnou zabíjet ty, které považují za cizí. .
Imunitní systém nás díky schopnosti odlišit své vlastní od ostatních poměrně účinně chrání před infekcemi, ale ta samá dovednost se při transplantaci ukazuje jako skutečný problém: transplantovaný orgán je imunitním systémem odmítnut. Ale u mořských ďasů se samec nějak implantuje do samice bez jakýchkoli imunitních následků.
Otázka imunity ďasů přišla na mysl i výzkumníkům z Institutu Maxe Plancka pro imunologii a epigenetiku a Washingtonské univerzity. Porovnali geny třinácti druhů ďasů a ukázalo se, že mořští ďasové prostě odmítli imunitu – alespoň v podobě, na kterou jsme zvyklí. Jsou zde však nuance. Ne každý mořský ďas má samce, který se k samici připojí na celý život, u některých druhů pouze dočasně „zůstane“ na těle samice. Na druhou stranu existují druhy, u kterých se k samici nepřipojí jeden samec, ale hned několik najednou. Konečně mezi ďasy, kteří nežijí tak hluboko, se samci se samicí vůbec nespojí.
V článku v Věda Říká se, že imunita mělkomořských rybářů vypadá docela normálně. Ale u těch, u kterých samec roste se samicí, je buď dočasně nebo trvale vypnutý gen, který řídí syntézu specifických protilátek – tedy těch, které jsou namířeny proti konkrétní cizí invazi. U ďasů, u kterých je na samici navázáno několik samců, se ukázalo, že další gen, který řídí syntézu protilátek, je dodatečně deaktivován – zřejmě proto, aby dále „uhasil“ potenciální imunitní reakci na samce. Takový ďas (kam patří např. panamský fotokoryn) nemá vůbec žádné protilátky.
Také u těch ďasů, jejichž samci zůstali se samicí po celý život, nefungovaly geny pro některé receptory na T-buňkách. Pomocí těchto receptorů by T-buňky měly rozpoznat buňky postižené infekcí nebo jednoduše cizorodé, a když je rozpoznají, začít je zabíjet – ale u ďasů jsou zjevně neaktivní.
Obecně řečeno, v evoluci jsou zájmy imunity často v rozporu se zájmy, řekněme, reprodukčního systému. Například je známo, že pohlavní hormon testosteron potlačuje imunitní reakce. Reprodukce je obecně spojena s velkými riziky a vysokými náklady na energii, takže, obrazně řečeno, je třeba obětovat bezpečnostní zájmy; pokud se příliš necháte unést bezpečností, riskujete, že zůstanete bez potomků. Rybáři jsou však se svou nedostatečnou imunitou zatím ojedinělým případem toho, kam až lze v zájmu reprodukce zajít; Nezapomínejme však, že jejich životní podmínky mnohé ospravedlňují.
Ale když už mluvíme o chybějící imunitě ďasů, je potřeba si ujasnit, že jim stále chybí jen část imunitního systému, kterému se říká adaptivní, a který je schopen reagovat na neznámé hrozby. Kromě adaptivní imunity existuje i imunita vrozená, která reaguje na standardní příznaky patogenů – například na molekulární příznaky, které mají všechny bakterie bez ohledu na jejich typ.
Vrozená imunita funguje rychle, ale není tak účinná jako adaptivní imunita, která je schopna vyvinout specifickou odpověď proti konkrétnímu patogenu. Může se ale klidně stát, že ďas má pouze vrozenou imunitu, která celkem úspěšně odpuzuje infekce a neovlivňuje parazitické samce. Nebo mají nějaký druh bezprecedentního adaptivního imunitního systému, který ještě nebyl objeven v dalším výzkumu.
Autor: Kirill Staševič
- Transparentní zuby
- Pekelní upíři žijí dlouho
- Na čem závisí imunita?
- Paraziti milují to nejdůležitější
- Dlouhý nešťastný život
