Když říkáme „chrám“, můžeme mít na mysli řadu míst vytvořených pro modlitbu nebo rituály. Pro Židy je chrám specifickou stavbou v Jeruzalémě, kterou zničili Římané v roce 70 a dosud nebyla obnovena. Právě tam jsou zvláštní kněží kohanim mohl vést bohoslužby a přinášet Bohu oběti. Židovský chrám lze postavit pouze na svém původním místě – a jak Židé věří, až s příchodem Mesiáše.
Synagoga (z řeckého συναγωγή – „setkání“) není chrám, ale místo pro modlitbu a rituální čtení Tóry. Schází se tam židovská komunita, kde můžete studovat posvátné texty a slavit svátky. Žid nikdy nenazve synagogu chrámem: nenahrazuje chrám, ale pouze připomíná, že bude obnoven. Ve výzdobě všech synagog je přitom mnoho narážek, které odkazují na jeruzalémský chrám. Například skříň na uložení svitků Tóry (aron ha-kodesh) připomíná Archu úmluvy Archa úmluvy – největší svatyně Židů, schránka s Desaterem přikázání, mannou a holí velekněze Árona, uchovávaná v jeruzalémském chrámu. a výška je ve středu haly (bima) – o oltáři na nádvoří chrámu.
2. V synagoze není žádný kněz
V křesťanství je základem bohoslužby svátost eucharistie, přijímání. Právo vykonávat ji má pouze kněz, tedy osoba vysvěcená biskupem – členem církevní hierarchie stoupající v přímé linii k Ježíši Kristu. Plnohodnotná bohoslužba v kostele bez kněze je tedy nemožná.
Rabín není kněz, ale odborník na židovské náboženské právo. Jeho znalosti potvrdili i další rabíni. Rabíni nejsou jednotní v žádné hierarchii a nejsou povinni se navzájem poslouchat. Jejich autorita závisí na jejich hloubce znalostí a neformálním hodnocení ze strany kolegů. V tomto je instituce rabínů velmi podobná instituci muslimských teologů. Pro veřejné bohoslužby v synagoze není rabín potřeba. Potřeboval minyan – kvorum deseti židovských mužů starších 13 let (toto je věk náboženské dospělosti), dále svitek Tóry – text Pentateuchu, psaný zvláštním způsobem na pergamenu. Bohoslužba v synagoze spočívá v odříkávání stanovených modliteb, o sobotách, svátcích, půstech a v pondělí a ve čtvrtek se k modlitbám přidává i čtení svitku Tóry.
Přibližně do 19. století v tradičních židovských komunitách střední a východní Evropy kázal rabín dvakrát ročně. Později, nejprve v Německu – po vzoru protestantských pastorů – a poté v dalších evropských zemích začali rabíni pravidelně kázat. V moderních synagogách v Rusku a Americe se společenská činnost rabína blíží roli kněze.
3. V synagoze není oltář, ale je tam skříň a stůl na Tóru
Jedinými nepostradatelnými atributy každé synagogy je místo pro uložení Tóry a stůl, na kterém lze svitek rozvinout ke čtení. Všechny ostatní detaily architektury synagog se v jednotlivých zemích značně liší. Protože většinu ruských Židů (s výjimkou bucharských, gruzínských a horských) tvoří Aškenázové, tedy přistěhovalci z Německa, níže se podíváme na organizaci aškenázských synagog.
Podle židovských náboženských zákonů musí modlící se čelit směrem k Jeruzalému. Aškenázské synagogy jsou proto orientovány na východ nebo jihovýchod a místo pro uložení svitků Tóry, Aaron , obvykle se nachází v blízkosti východní stěny. Tradice východně orientovaných synagog se do značné míry zachovala i při rozšíření aškenázských komunit do východní Evropy a Asie, vůči níž leží Jeruzalém na jih či jihozápad. Na východ jsou orientovány například Zborová synagoga v Petrohradě a synagogy v Tomsku a Irkutsku. Zborová synagoga v Moskvě je přitom orientována na jihozápad a synagoga ve Vladivostoku je orientována na západ, v souladu s reálnou polohou Jeruzaléma.
