Když se mimo jiné zeptala obyvatel Stolína Smolovary, jaké jídlo považují za jejich „podpis“, nečekala, že „narazí“ na nečekanou odpověď: „My jsme vlastně ta vesnice, kde jedí ježky. „Slyšeli jsme, že Francouzi jedí žáby (proto i temní lidé nazývali tento národ „žabami“), Číňané jedí hady a Vietnamci jedí psy. Co se ale může stát ježek pochoutkou?!
Když došlo na jídelní lístek ježků, tváře účastníků rozhovoru se rozmazaly do zasněných úsměvů: zdálo se, že ze samotných vzpomínek se vám budou sbíhat sliny. Opatrní rolníci však okamžitě rozumně zmlkli: ježek je uveden v červené knize. A je trapné přiznat si vášeň pro „lov“, která je dvojznačně vnímána i v sousedních vesnicích. Proto se tento materiál stal možným, když byla dána přísaha, že nebude uvedeno jediné jméno nebo příjmení.
„My jsme to nezačali a u nás to neskončí,“ myslí si venkovští filozofové pojídající ježky.
Předseda vesnice Ivan Makarovič Loposhuk má na to osobní názor: možná „neštěstí donutilo naše předky jíst ježky“. Jeho příbuzný, který si odseděl 25 let ve vězení „za politiku“ a vrána sežral. Řekl, že to bylo vynikající. Předseda vzpomíná, jak v 50. letech ve vsi nebyl chleba a maminka ho pekla ze žaludů a sbírala trsy z lísek. Lidé si pak vyzkoušeli všechno, asi proto se vrátili k původnímu stolino-smolarskému lovu ježků.
Ale proč právě ježci? Stolin Smolyary je volyňská vesnice uprostřed lesa, ve kterém je zvěř viditelná i neviditelná. Kachen jsou „mraky“, jak říká Ivan Makarovič, chodí tam místní lovci zajíců, ale dá se srovnávat tenké zaječí maso s tučným ježčím masem?! Přemnožily se také lišky, které dlouho nikdo nelovil, protože kožichy a čepice vyrobené z jejich kožešin se staly nemoderní.
Sezóna lovu ježků v Stolinskie Smolyary se shoduje se sezónou kopání brambor. Toto je druhá polovina srpna. Ale už na patronátní svátek, který se tu slaví 28. července, na svátek svatého Vladimíra, málokterá chata nemá na stole „značkové“ jídlo.
V této době jsou ježci ještě „slabí“, tzn. Nepřibrali jsme, ale tradice, jak vidíme, žije a vzkvétá.
Chytají ježky v noci (přes den spí a v noci chodí na ryby) a se psy. Ne každého psa lze vycvičit a donutit lézt do ostružinových houštin, kde žijí ježci. Když pes najde kořist, vydá hlas – a pak, jak se říká, je to otázka techniky. Místní lovci se stali zběhlými v braní ježků téměř holýma rukama. S malým ježkem není o nic méně starostí než s divočákem. Spálí se a zbývající tvrdé jehly se odstraní horkým kovem – ve Stolin Smolyars na to existují speciální zařízení – místní know-how. Mrtvola je rozřezána, vnitřnosti vyhozeny – a začíná období čekání na „břišní festival“.
Doslova týden předtím, než jsme navštívili Stolinskie Smolyary, v jedné chatě podávali na křtu pečeného ježka. Sedláci s úctou k majitelům řekli, že na každém stole byly až dva talíře ježčího masa. Ale to je spíše výjimka než pravidlo. Naštěstí je život pichlavých zvířat poněkud bezpečný, dokud se milovníci této pochoutky nenaučí uchovávat „čerstvé“. Zatím se to nepodařilo, i když prý jedna rodina nějak zvládla připravit „konzervy“ a skoro do jara stáli na chladném místě. Někomu přijde na pomoc mrazák, ale ježčí maso jako každé maso nesnáší dlouhodobé zmrazení.
Ježci se v oblasti vyskytují odnepaměti. Snad proto, že se v okolních lesích dobře rozmnožují – je tam spousta ostružin a pasek, které milují. Jeden muž přiznal, že spolu se svým kmotrem přes noc „ulovil“ (v místních poměrech „ulovil“) až 60 ježků a mezi nimi byli docela úctyhodní jedinci – kilogram i více (to už je čistá váha). No a co dělat s třiceti (rozdělili se napůl) ježky?!
“A vezmete dva 15litrové kotle, dáte do nich čerstvé jídlo a dáte do trouby,” vzpomínali muži zasněně na léto.
Jedí ježčí srdce, játra a plíce. Maso se ničím neochucuje, protože se má za to, že koření jen kazí už tak příjemnou chuť. Říká se, že ježčí maso je chutnější než vepřové, mladé telecí, kachní, králičí a kuřecí. A dokonce i krůtí maso. Tuk má jedinečnou chuť, která je navíc velmi drahá. Sbírá se do lahví a používá se jako lék (na popáleniny, různé vředy, plicní onemocnění). Abychom parafrázovali oblíbené rčení o králících, ježci jsou „nejen chutné maso, jsou také nejlepším lékem na tuberkulózu!“
– Když je medicína bezmocná, člověk ožije na ježcích! Musíte sníst 6 – 7 ježků a vypít půl láhve tuku lžící – místní recepty jsou sdíleny se znalostí.
V této oblasti se obyvatelům Stolin Smolyari přezdívá „ježci“. Stalo se, že se dívka ze sousední vesnice styděla vzít si „ježka“, ale ve vesnici zřejmě nejsou žádní návštěvníci, kteří by následně ježčí maso nejedli. To je také skvělá svačina: můžete vypít půl litru sám a vůbec se neopít. Ježek je rok od roku méně a méně, stěhují se dále a dále od své „historické vlasti“. Nyní musí lovci za pichlavou pochoutkou cestovat do sousedních oblastí, kam ježci emigrují (mimochodem, zajímavostí je, že toto zvíře urazí v noci za potravou až 5 kilometrů!) Je dobře, že přestali „hrabat“ miminka a nechat je vyrůst.
Stolino-Smolyarští ježci překonali nejvýznamnější volyňskou pochoutku – úhoře, kteří se vyskytují v jezeře Svityaz. Ve Volyni koluje vtip (velmi blízký pravdě), že pro mnoho místních profesorů, spisovatelů a úředníků je cesta k diplomům, titulům, oceněním a funkcím dlážděna úhořem. A nyní „šéfové“ hlavního města přinášejí do Svityazu hrnce ježků. Žádají je polští a ukrajinští celníci – obec leží pár kilometrů od státní hranice Ukrajiny a její obyvatelé mají právo nerušeného průjezdu do Polska.
Nemuseli jsme zkoušet, jak chutnají ježci: bylo to mimo sezónu. Místní hospodyňky nás přesvědčily, že s vědomím, že je na pánvi ježek, překonáme pochopitelné znechucení a lítost (a jakmile je sežerou, tato roztomilá zvířátka?!) „Šli bychom za vůní!“ – zasmály se ženy a pozvaly mě, abych přijel do Stolína Smolyary na patronátní hody.
