Pro rybáře je ulovení jakékoli ryby již uspokojením jeho ambicí, ulovení velké ryby je velká radost a ulovení obří ryby je výbuch adrenalinu a nepopsatelných pozitivních emocí, nezapomenutelný na celý život. Ne každému rybáři se alespoň jednou v životě podaří potkat takovou trofej, jakou ulovil obyvatel Pskova Oleg Vershinin. Mezi rybáři se rychle šíří informace o vynikajících rybářských výpravách. Poprvé jsem o tomto incidentu slyšel před třemi dny na břehu Čudského jezera u večerního ohně, vyprávěli mi o něm mladí kluci ze sousedních stanů. A druhý den to potvrdil můj přítel, slavný pskovský rybář Veniamin Prozorov a dodal: “Tak to můj přítel chytil!” No, jak se nezeptat, jak se nezeptat na tak vážnou událost v životě rybáře.
Chytal jsem 19. července na území města Pskov, řekl Oleg Vershinin. Nedaleko mostu Alexandra Něvského, vedle hypermarketu. Žil s ohledem na štiku. A woblery byly vhodné s hloubkou 6-8 metrů a šňůra byla silná 0,2 mm. Na Velikaya je mnoho hlubokých děr, takže jsem lovil podél jejich okrajů, podél výsypek. Když se zakousla, myslel jsem, že se chytila velká štika. Brzy jsem si ale z chování ryby uvědomil, že wobler popadlo něco obrovského a snad ne štika. No, kdo? S největší pravděpodobností velký sumec. Ihned po kousnutí se tento někdo vzdálil od člunu na čtyřicet až padesát metrů a snadno stáhl šňůru z navijáku za skřípění spojky. A zastavil se. Při navíjení navijáku jsem to nebyl já, kdo tahal rybu, ale loď se spolu se mnou pomalu táhla k místu, kde se ryba zastavila. Po zastavení nad sumcem, a že to byl obrovský sumec, jsem už nepochyboval, dlouho jsem ho nemohl odtrhnout ode dna. Stál jsem tam a tahal, ale nezvedl jsem to ani o centimetr. Deset minut se sumec nedařilo odtrhnout ode dna, a když se sotva utrhl, hned udělal nový asi čtyřicetimetrový trhnutí. A znovu – přitáhnu se k němu s lodí a snažím se ho zvednout. A to se stalo čtyřikrát – uteče 30-40 metrů a zasekne se na dně. Bál jsem se, že by mohl selhat naviják, měl jsem ho slepený, noha už se lámala a přemýšlel jsem o přechodu na lepený udice. Naviják ale držel a lepil dobře. Po čtvrtém zapíchnutí jsem viděl u člunu stoupat ze dna spoustu vzduchových bublin a nakonec jsem ho zvedl na hladinu. Páni, a zdravý sumec – obrovská kníratá hlava, černý hřbet a dlouhý, dlouhý ocas. Nedokázal bych ho dostat do lodi. Ani jsem o tom nepřemýšlel – neměl jsem rukavice a strčit mu holou ruku do úst by bylo nerozumné. Sumec by mi mohl svým kartáčkem snadno odstranit všechnu kůži z ruky. Ostatně, abyste takového kolosa vtáhli do člunu, museli byste ho jednou, nebo dokonce oběma rukama chytit za zježenou tlamu. A tak jsem se rozhodl to v tichosti odtáhnout na levý břeh. Som odolal, párkrát se znovu ponořil, ale už mu docházely síly.
Na břehu lovil chlap, pomáhal vytáhnout loď na břeh. Vyskočil jsem z člunu, vytáhl svou trofej na písčinu a pak jsem oběma rukama popadl sumce pod žábry a odtáhl ho ke břehu. A není to snadná práce, tahat sumce z kaluže!
Zavolal jsem svému synovi. On, jeho snacha a vnuk rychle přispěchali. Pětiletý Kirill a všichni ostatní, když poprvé viděli tak velkou rybu, řekli: “Dědečku, to je tloušť?” Jeho překvapení neznalo mezí. Vnuk pochopil, uvažoval správně, protože tato ryba má takovou hlavu, znamená to, že je to tloušť. Rybařím už dlouho a slovo „chub“ je mu známé. Jaké velikosti? Těžko říct, protože nebylo co vážit ani měřit. Ten chlap, co mi pomáhal na břehu, to zvedl. Takže se ukázalo, že sumec má přesně stejnou výšku jako můj pomocník, což je asi 180 centimetrů. A syn to zvedl, říká, že je v tom minimálně třicet kilogramů.
Nakrmil všechny sumce – příbuzné, sousedy i přátele. A vařili z toho rybí polévku, smažili ji a uzili. Na chuť kníratého dravce panovaly různé názory, ale všichni se shodli na jediném – chuť je specifická, příjemná a vůbec ne rybí. Můj syn a přítel byli potěšeni uzeným sumcem. A polévka všem chutnala. Ale když se smažil, nebylo to moc dobré, ukázalo se, že je příliš tučný a ocas se vůbec nedal jíst – byl jen tuk.
Rybaření se věnuji už dlouho, od té doby, co se moji rodiče přestěhovali do Pskova z Tádžikistánu v roce 68, bylo mi tehdy devět let a rybařil jsem. Můj otec byl vášnivý rybář, pronajal si loď a téměř pokaždé mě vzal s sebou. Před tímto sumcem byla největší rybou, kterou jsem ulovil, štika o váze 13 kg 100 g. A také na řece Velikaya jsem ji chytil na „zlaté jámě“ (vyhlášené štikové místo v Palkinském revíru – pozn. autora). Toho zubatého si pamatuji především ne pro jeho velikost, ale pro to, že neměl horní část ocasní ploutve; zřejmě za cenu zranění jednou utekl zpod pytláckého trojzubce. A ještě překvapivější bylo, že byl začátek července a štika byla ještě s kaviárem. Takovým štikám se lidově říká „bláboly“ – celý květen a červen strávily něčím nepochopitelným (“blbnutím”) a teď, v červenci, se nemají s kým milovat. Sumci se chytali už dříve. Ale co sumec? Somyat. Často se přichytí, když na jaře chytíte cejna, bylo jich v nich minimálně kilogram. No, tenhle sumec je teď největší rybou v mém životě.
Ještě jednou jsem Olegovi poblahopřál k jeho vynikající trofeji a popřál mu zdraví a bez ocasu, bez šupin.
